Rushdie, Salman
Zem pod jejíma nohama 2

recenze beletrie zahraniční

Stejně jako ostatní romány britského autora, i tento buduje vlastní kosmos (anebo snad chaos?), svět nepatrně vychýlený ze své osy, z přijatého řádu věcí.

Smrt, sex, drogy, rock'n'roll a psaní

Zem pod jejíma nohama ... ani zdaleka není pevná. V mohutných otřesech se chvěje, praská a nakonec "ji", totiž zpěvačku Vínu Apsaru, pohltí. Zem pod nohama, po které člověk odnedávna toužil na rozbouřeném moři, nám hned zkraje posledního románu Salmana Rushdieho dává najevo, že k pevnosti a jistotě má na hony daleko. Pevná zem je jednou z mnoha iluzí, na nichž stavíme své životy a při jejichž prohlédnutí se "hroutí každodennost", kdy tváří v tvář katastrofě "nabíráme a osaháváme tříšť svých dnů". Na metaforické rovině zem pod nohama puká v čase, kdy - řečeno slavnými slovy jedné Yeatsovy básně - "střed nedokáže udržet, věci se rozpadají".

Řeč je o zemětřesení, jež postihlo tichomořské pobřeží Severní Ameriky na den sv. Valentýna roku 1989. Skutečně? Ne, samozřejmě, že ne, ale mohlo, vždyť tato oblast je tektonickou nepokojností proslulá. Stejně jako ostatní romány britského autora, i tento buduje vlastní kosmos (anebo snad chaos?), svět nepatrně vychýlený ze své osy, z přijatého řádu věcí. Inu, svět Zem pod jejíma nohama je světem, v němž v roce 1989 Mexiko postihlo kruté zemětřesení, Lou Reed je žena, nejslavnější rocková kapela posledních čtyřiceti let se jmenuje VTO, a J.F.Kennedy unikl o vlásek atentátu v Dallasu, protože Oswaldovi se v komoře vzpříčil náboj. Ne, žádné zemětřesení Mexiko 14. února 1989 nepostihlo, ovšem autorův život ano - právě v tento den byla na Rushdieho vyhlášena fatwa a on zmizel, jak bystře poznamenal jeho přítel Martin Amis, z reálného světa do světa novinových titulků. Jak je dobře známo, Rushdie byl odsouzen za román Satanské verše a jistě není náhoda, že stejně jako tato kniha, i Zem pod jejíma nohama začíná katastrofou. Ta zde má skutečně apokalyptický rozměr a je podána nezaměnitelným Rushdieho jazykem, nikdy nepostrádajícím špetku humoru: "Země se začala otřásat právě v okamžiku, kdy Vína dospívala, a aplaudovala jejímu výkonu. Velkolepé zátiší hostiny, talíře s masy, mísy s ovocem a láhve nejlepší Cruzovy tequily, dokonce i samotný hodovní stůl se nyní jaly skákat a křepčit v duchu disneyovek, neživé předměty oživly zásluhou malého čarodějova učně, toho domýšlivého myšáka...". Pop-kultura je v Rushdieho podání nedílnou součástí apokalypsy, ovšem stranou nezůstává ani dědictví tradice: "V pandemoniu, říši démonů a jejich muk, mohla být sotva větší vřava než v tom mexickém městě, když praskliny cupitaly po zdech budov jako ještěrky a dlouhými, plazivými prsty trhaly zdi haciendy dona Ángela, dokud se jednoduše nezhroutila jako iluze, jako filmová fasáda a my se přes vzdouvající mračno prachu, které provázelo její zřícení, vrátili na rozhoupané a vzpínající se ulice a utíkali o život, aniž jsme tušili, kam a kudy běžet, a přesto jsme běželi, zatímco do vzduchu vystřelovaly stromy, ze střech padaly tašky, ulicemi prorážely pukající kanály, domy vybuchovaly a z oblohy začaly pršet kufry dlouho schovávané na půdách." (s. 16)

Po úchvatném popisu přírodní katastrofy následuje dlouhá odbočka, v níž nám vypravěč a bývalý Vínin milenec Umíd "Raj" Merchant podává historii kultovní kapely VTO. Vedle Víny je druhým stavebním článkem kapely geniální kytarista, skladatel a Vínin životní partner Ormus Kama. Ten se po Vínině zmizení v útrobách země stává moderní verzí Orfea a svou lásku hledá mezi četnými, téměř "elvisovskými" imitátorkami mrtvého idolu. Nicméně na rozdíl od mytického hrdiny má moderní Orfeus soka, totiž vypravěče Umída, též kouzelníka s iluzemi, který nikdy nepřestal Vínu milovat a v jehož řeči lze tu a tam zpozorovat náznak žárlivosti a závisti. Podobně jako vypravěč Maurova posledního vzdechu či Hanby, i v tomto románu stojí vypravěč opodál, jaksi na okraji dění - snad ve spojitosti s moderním akcentem na marginálnost.
Velkým tématem románu je iluze. Vypravěč se chlubí, že dokáže "spontánně vytvářet nový smysl ze zahnívající mršiny", o pár stránek dál prohlašuje, že "žijeme na rozbitém zrcadle, v jehož povrchu každý den přibývají další praskliny". A jedinou velkou iluzí je přirozeně i kariéra VTO. V předchozích románech Rushdie zkoumal příběhy, které lidi hluboce rozdělují, zde máme naopak něco, co je spojuje - rocková hudba překračuje hranice a coby univerzálně pochopitelný fenomén dokáže oslovovat příslušníky všech kultur. Populární kultura si vytváří vlastní svět, jenž je jakousi alternativou ke světu reálnému, a právě pluralita světů je stálým tématem Rushdieho tvorby. Ale tento alternativní svět, ať už je vytvořen z hudby nebo z jazyka (jenž je v autorově podání ostatně jen jinou verzí hudby, anebo naopak), je zároveň iluzí, umělým smyslem vnuceným chaosu, smyslem, který je odsouzen sebe sám zrazovat, neboť musí, jakkoli skrytě či ironicky, vždy nějak vyjevovat svou iluzivní povahu. Dvojznačnost tohoto fenoménu postaveného na jazyku je ale jen dalším odrazem původní a zásadní víceznačnosti jazyka: na jedné straně nás vypravěč upozorňuje, že "jazyku bychom nikdy neměli odporovat", na straně druhé zase varuje, že jazyk má blízko k démonům, ďábelské záludnosti.

Nicméně když už skutečně dojde na iluze je rozhodující nový smysl, to, jak fungují v rámci svého světa, a nikoli smysl původní. A román zajímavě ukazuje, že právě na této skutečnosti do jisté míry stojí fungování osobitého světa pop-kultury. Vína Apsara se stává idolem, simulacrem mytických hrdinek, božstev, a její skutečná existence, včetně lidských vlastností, je celkem nepodstatná. I proto si vypravěč Umíd několikrát klade otázku, jak se tato "amorální" žena mohla stát náboženským idolem - ano, dokonce náboženským idolem "vykupujícím naše hříchy". Jakmile ovšem Vína vstupuje do světa idolů, iluzí a simulacer, přestává vést obyčejnou lidskou existenci a je uvězněna ve spirále často nečekaných proměn, kdy jí chování i životní cesta diktuje role, jejíž masku si v tu či onu chvíli nasazuje. Ale Rushdie nám brilantně ukazuje, že tento nedostatek "pevné identity" není jen problémem popových hvězd - v naší pozdní době jím trpí všichni, vypravěče nevyjímaje. Umídovo psaní totiž sleduje několik linií, podle toho, do jaké role se vypravěč zrovna stylizuje, a tak chvíli tón jeho řeči připomíná hagiografa, někdy soudce a jindy populárního životopisce lačnícího po senzacích.

Byla-li řeč o mnohoznačnosti, pak jedním dechem nutno dodat, že v celé Rushdieho tvorbě je přímo ztělesněním tohoto fenoménu Indie. Země mnoha kultur, jazyků, rozlehlý subkontinent, jenž svou zvláštností stojí v protikladu k západnímu racionalismu a přesto jej nějak doplňuje. Vínu zblázněnou do Ormuse Umíd upozorňuje, že "Ormus není žádné božstvo s přenosnými světelnými efekty" a že "přijela do Indie a nakazila se takzvanou moudrostí Východu, neboli gurukretinidou, naší nevyléčitelnou chorobou." Na jedné straně je Východ místem pouťového náboženství a myšlení, jež v nás vzbuzuje nedůvěru, rozpaky a údiv, na straně druhé je bodem, bez něhož se nelze obejít. "Dezorientace je ztráta východu", nese se jako refrén celou knihou: "Dez-orientace je ztráta Východu. Zeptejte se kteréhokoli navigátora chcete: loď se řídí podle východu. Ztraťte východ, a ztratíte polohu, pocit jistoty, povědomí toho, co je a co může být, možná i svůj život. Kde byla ta hvězda, za kterou jste šli k jesličkám? Správně. Východ orientuje. Tak zní oficiální verze. Jazyk to tvrdí a jazyku byste nikdy neměli odporovat." (s. 143). Indie tak zakládá ono zvláštní napětí mezi Východem a Západem a poněkud paradoxně "orientuje" tím, že vychyluje z osy, není ani tak korektivem, jako něčím, co neustále podrývá a zpochybňuje západní rozum či jazyk.

Autor v románu zmiňuje Bachtinovu koncepci románu a nikoli náhodou, protože Zem pod jejíma nohama je dílo vzdálené jakémukoli dialogickému pojetí, jak je to jenom možné. Podle Rushdieho, anebo aspoň podle této knihy, není román dialog, ale monolog. Nutkání mluvit, chrlit slova a vypovědět vše to, co je na samé hraně upadnutí do mlčenlivosti a zapomnění. Ale monolog ani zdaleka neznamená monotónnost - v průběhu románu vypravěč neustále mění polohu svého hlasu, někdy se doslova zalyká, jindy zase slova působí téměř tiše. Čtenář místy nabývá dojmu, že se text pokouší kopírovat popisované hudební skladby a že ony zalykavé pasáže jsou literární verzí mohutných kytarových stěn - ale ať je tomu jakkoli, čtenářský zážitek z tohoto monologu, někdy připomínajícího dokonce i joyceovský proud vědomí, je skutečně obrovský. Monolog má ovšem ještě jeden nadmíru zajímavý aspekt - autorovi se daří nesklouzávat k jedné linii vyprávění a pomocí náznaků, odkazů či narážek v textu mistrně zachovává několik významových rovin.

Zem pod jejíma nohama líčí střet několika světů. Žijeme ve všech z nich, leč za skutečný považujeme jen jeden jediný. Že tato výlučnost jednoho jediného světa je navýsost pochybná, to nám Salman Rushdie ukazuje už dlouho. Nicméně nyní přichází s ještě víc znepokojujícím zjištěním, totiž že při kolizi oněch několika světů vůbec není jisté, který z nich by přežil. Ba co víc, je pravděpodobné, že svět, který pokládáme za reálný, by zahynul. To je z autorovy strany poklona vyseknutá lidské představivosti, ale také memento, poněvadž síly, na nichž stojí život a úspěch VTO (a přirozeně všech ostatních umělců) nejsou ani zdaleka jen odrazem tvůrčí síly obou hudebníků - svět iluzí a svět pop kultury (což je v mnoha případech totéž) se řídí vlastními zákona, které navzdory povrchnosti své původní motivace často zůstávají skryty našim zrakům.

Jako červená (anebo snad černá?) nit se románem táhne motiv katastrofy, zkázy, smrtelnosti a zmaru, což jen odpovídá apokalyptickému ladění knihy. Přestože Ormus a Vína se těší postavení bohů, bohy nejsou a i oni spadají do hájemství smrti. Ba co víc, ve Vínině případě je smrtelnost něčím bytostným: vypravěč líčí příběh rockových milenců jako moderní verzi Orfeova mýtu, byť obohacenou o jeho převrácenou indickou variantu, jenže ani moderní Orfeus - se vším, co mu moderní doba, umění a vědění skýtá - svou milovanou z podsvětí vyvést nedokáže, dokonce se místy zdá, že Vína po smrti jistým způsobem touží, že je dítětem smrti, vytrženým z lůna země (smrti) a toužícím vrátit se domů.

Zem pod jejíma nohama se zcela nese ve znamení katastrofy, jež román otvírá. Je to kniha temná, hluboce znepokojující, ale čtenářsky úchvatná - a máme-li zde hledat nějakou naději, pak se - případně - nutno obrátit opět k jazyku, protože právě on věrně zachovává onu radostnou pluralitu, odmítá se nechat sešněrovat do jedné linie a neustále zrazuje vážnost, s níž bychom jej občas chtěli používat. A radost z jazyka, z jeho dvojznačnosti a určité nevyzpytatelnosti asi zůstane tím nejvýznačnějším rysem Rushdieho psaní. Zde je ovšem třeba jedním dechem dodat, že nebýt brilantního překladu Pavla Dominika, český čtenář by si o této jazykové hojnosti mohl nechat jen zdát. Asi nikdo u nás nerozumí Rushdiemu lépe než Pavel Dominik, a zde mám na mysli skutečné porozumění, vhled do těch nejmenších nuancí autorova jazyka. A díky tomu český překlad dokonale zachycuje ty nejmenší změny jazykového rytmu či sebemenší tónové odlišnosti. Zem pod jejíma nohama je vynikající kniha a nám se naštěstí dostalo výtečného překladu (obohacenému o nedocenitelné poznámky a slovníček), díky němuž můžeme její kvality ocenit. A to je hodně.
Ladislav Nagy, červenec 2001

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 505 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

87%čtenáři

zhlédnuto 4730x

katalogy

Inzerce
Inzerce