Snow, Charles Percy
Cesty moudrosti a Krycí barva

recenze beletrie zahraniční

Když v roce 1963 vyšel v českém překladu Snowův román Profesoři, seznámili se naši čtenáři poprvé s anglickým spisovatelem, který se ve své zemi již dlouho uplatňoval nejen jako autor pozoruhodných a obecně známých románových prací, ale zároveň i jako jedna z nejvýznamnějších a nejzajímavějších osobností britského kulturního a veřejného dění.

Nostalgická moudrost lorda Snowa a jeho detektivní rozloučení
Charles Percy Snow: Cesty moudrosti (In Their Wisdom). Odeon, Praha 1978. Přeložil Miroslav Jindra
Charles Percy Snow: Krycí barva (A Coat of Varnish). Odeon, Praha 1986. Přeložila Zora Wolfová

Když v roce 1963 vyšel v českém překladu Snowův román Profesoři, seznámili se naši čtenáři poprvé s anglickým spisovatelem, který se ve své zemi již dlouho uplatňoval nejen jako autor pozoruhodných a obecně známých románových prací, ale zároveň i jako jedna z nejvýznamnějších a nejzajímavějších osobností britského kulturního a veřejného dění.

Charles Percy Snow (od roku 1964 lord Snow of Leicester) se narodil 15. října 1905 v Leicesteru v rodině zaměstnance továrny na obuv. Po úspěšném absolvování střední školy získal vysokoškolské stipendium nejdříve ve svém rodném městě a později v Cambridgi, která byla v letech jeho studií (doktorát filozofie tam získal v roce 1930) jedním z předních světových středisek tehdejšího revolučního vývoje v přírodních vědách, a to především právě ve Snowových oborech, fyzice a chemii. C. P. Snow v Cambridgi zůstal jako vysokoškolský učitel a vědecký pracovník, avšak zároveň se začal věnovat literární činnosti. Jako mnoho jiných autorů z univerzitních kruhů to nejdříve zkusil s detektivkou a se science-fiction; tyto žánry mu poskytly možnost pocvičit se ve spisovatelském řemesle; ovšem k prvotině Smrt s rozvinutými plachtami (Death Under Sail, 1932) se později raději příliš nehlásil. Brzy si však uvědomil možnosti, které má společensky angažovaná, seriózně orientovaná literatura v obnažování závažných obecně lidských problémů i při výchovném působení na široké čtenářské vrstvy, a od té doby učinil z literární tvorby své hlavní životní poslání.

Jeho všestranně rozvinutá osobnost se však i nadále uplatňovala v oblasti vědecké a stále více i ve veřejném a politickém životě země. V tomto ohledu je příznačná především Snowova činnost za druhé světové války, kdy zcela přerušil slibně se rozvíjející spisovatelskou kariéru a plně se věnoval službě vlasti jako neúnavný organizátor podílů vědců na jejím válečném úsilí. Ani po skončení války neodešel z veřejného života. Pomáhal při výběru vědeckých pracovníků pro státní služby, zastával sám významné funkce a jako člověk, v jehož životě se nedílně prostupovaly zájmy exaktního vědce a literárního tvůrce, důtklivě varoval před hrozící ztrátou kontaktu mezi závratně se rozvíjející technikou a přírodovědou na jedné straně a tradiční humanitní vzdělaností na straně druhé. Tyto dvě odlišné moderní "kultury" si podle něho zcela přestávají rozumět - stále užší specializace a prudce vzrůstající suma vědeckých poznatků, které je třeba zvládat, brání vědcům v účasti na kulturním životě a složitost moderního vědeckého poznání zase naopak znemožňuje představitelům humanitních a uměleckých oborů hlubší pochopení současné vědeckotechnické revoluce a jejích problémů. Snow rovněž upozorňuje na nebezpečí katastrofálního zneužití nenovějších vědeckých výsledků a objevů. Účast C. P. Snowa na veřejném životě Velké Británie vyvrcholila v letech 1964-1966, kdy za labouristické vlády Harolda Wilsona zastával úřad náměstka ministra techniky; jako nově jmenovaný doživotní peer (předtím již v roce 1957 získal nejnižší šlechtický titul "sir") byl za tento resort mluvčím labouristů ve Sněmovně lordů.

Jádrem literárního díla C. P. Snowa je široce koncipovaný volný románový cyklus Cizinci a bratři (Strangers and Brothers), nazvaný podle jeho první části, jež vznikla ještě před válkou. Po jejím skončení Snow tento cyklus rozvíjel dalšími deseti romány, z nichž poslední vyšel v roce 1970 s příznačným názvem Poslední věci (Last Things). Již zmíněný román Profesoři (The Masters, 1951) je z celého seriálu asi nejznámější.
Jde pravděpodobně o největší a nejctižádostivější beletristický projekt druhé třetiny 20. století - rozsahem i ideovým záměrem. Snow se v něm představil jako přesvědčený realista, nabízející objektivní analýzou těch vrstev společnosti, které za svého mnohostranného života poznal a prozkoumal, pochopení složité situace Anglie daného údobí. V celém cyklu, především na ústřední postavě vypravěče Lewise Eliota, která prochází všemi jeho díly, lze snadno vysledovat odraz vlastních životních osudů a názorových postojů autorových. Eliotovýma střízlivýma, nezaujatýma očima sleduje čtenář život anglické společnosti v různých etapách jejího vývoje od první světové války do posledních desetiletí 20. století (přitom cyklus nesleduje souvislý vývoj událostí - v postupně vydávaných jednotlivých románech, jež lze číst nezávisle na sobě, autor přeskakuje dlouhá údobí nebo se zase naopak vrací daleko zpět). Lewis Eliot, autorovo alter ego, zprostředkovává čtenáři seznamování se stále novými postavami i obnovená setkání s hrdiny už povědomými, s jejich složitými životními zápasy i často dramatickým názorovým a psychologickým vývojem.
Základním tématem cyklu a vůbec veškeré Snowovy literární tvorby je složité hledání smyslu života ve vířivé dialektice osobních a společenských zájmů - úporná, někdy až ničivě bolestná snaha více či méně schopných jedinců získat vyšší společenský status, souboj ctižádosti a svědomí, v němž se konfliktně sráží touha po osobním štěstí s veřejným zájmem a účelová pragmatičnost konání se zakořeněným mravním kodexem, složitý zápas, ve kterém si pouze lidé charakterově nejryzejší a nejsilnější dokáží zachovat mravní integritu.
Snowův přístup je přístupem objektivního pozorovatele, analyzátora, komentátora, který se vyznačuje jakýmsi etickým agnosticismem - zásadně se vyhýbá morálním soudům. Přesto není těžké vysledovat autorovo základní krédo, jež lze shrnout asi takto: Ve složitě organizované, vlivnými veřejnými institucemi ovládané společnosti, ve které žijí jeho hrdinové, jejichž cílem je obvykle získat nejen vyšší společenské postavení, ale především moc, kterou takové postavení přináší, musí každý počítat s nutností sladit to, čeho by chtěl dosáhnout, s tím, co mu nedokonalá společnost umožňuje získat; je třeba být přizpůsobivým realistou, vycházet z daných omezení, ale - a to je snad nejdůležitější - vyvarovat se přitom pustého oportunismu a zachovat si nezbytnou míru odpovědnosti vůči ostatním i vůči sobě.

Snow píše literaturu typicky maskulinní - i když se v jeho příbězích vyskytuje řada ženských postav, jež tak či onak komplikují jeho hrdinům život, jde mu především o zkoumání vztahů a střetů mezi muži. Projevuje se to i tím, že v jeho dílech se toho většinou mnoho neděje, spíše se každé příležitosti využívá k rozmluvám, diskusím, debatám, jimiž se děj jen nenápadně posunuje kupředu. V Snowových románech je málo dramatických zvratů a prudkých emocí, a tomu odpovídá i jeho objektivně intelektuální styl, představující protipól subjektivně, individualisticky pojímaného romanopisectví, reprezentovaného v anglické literatuře dvacátého století jmény jako Virginia Woolfová, D. H. Lawrence nebo James Joyce. V jistém smyslu, svým zájmem o celospolečenské problémy obecně a o postavení vědy ve společnosti zvláště, je Snow pokračovatelem H. G. Wellse, svou uměleckou metodou však navazuje na bohaté tradice anglického realistického románu devatenáctého století, ba ještě staršího (Henry Fielding, Jane Austenová, Charles Dickens, William Makepiece Thackweray, George Eliot/ová/, Anthony Trollope). Toto Snowovo stylistické viktoriánství může dnes leckomu vadit. Lze mu vytýkat nezáživnost či popisnost některých pasáží i nadměrné zatěžování textu dokumentárními a polodokumentárními detaily. Jistě - Snow není formálním novátorem, brilantním, originálním, výbojným jazykovým tvůrcem, básníkem prózy; jeho sloh je někdy až puritánsky prostý. Pokud však jde o obsahové zaměření jeho děl, je třeba konstatovat, že málokterý z jeho literárních souputníků se mu může rovnat v upřímném zájmu o závažné morální a etické problémy společnosti, v níž lidé, kteří by si měli a často i zoufale chtěli být bratry, k sobě lidsky nějak nemohou a zůstávají si cizí; kde se v kolizích veřejných a individuálně osobních zájmů bortí nedokonalé lidské charaktery a rozpadají tradiční hodnoty.

Po ukončení Cizinců a bratrů vydal Snow nejdříve román Nespokojenci (The Malcontents, 1972). Následovaly Cesty moudrosti (In Their Wisdom, 1974), dílo, ve kterém trochu překvapuje, že se tu zralý Snow pokouší propracovávat svůj styl a obohacovat svůj jazyk, jehož pletivo je v tomto díle na řadě míst značně komplikované; ale jinak o tomto románu plně platí totéž, co bylo řečeno o jeho předcházející tvorbě. Řada motivů z velkého cyklu i kompoziční postupy se tu opakují, stejný je i pohled citlivého pozorovatele, který se svědomitě snaží popsané společenské jevy a činy svých postav nezaujatě pochopit a analyzovat.
Avšak právě proto, že Snowovi jeho jedinečné životní zkušenosti a vědecká erudice umožňují hluboká a bystrá pozorování společenského vývoje, který kolem něj probíhá, je v Cestách moudrosti přece jen něco nového i po stránce obsahové. Nemohl nevidět, že Anglie zápolí stále obtížněji s narůstajícími hospodářskými a vnitropolitickými problémy a postupně ztrácí i své kdysi významné postavení v kontextu zahraničně politickém. A tato současná situace země představuje v románu základní kanavu, na níž spisovatel s trpělivostí a pečlivostí sobě vlastní tlumenými barvami vyšívá příběh zdlouhavého soudního sporu v složité dědické záležitosti a propůjčuje mu tak mnohem širší společenskokritický záměr.
Román nemá jednoho ústředního hrdinu, kolem základní dějové osy se vine líčení osobních osudů a vztahů řady lidí, kterých se dědické řízení zblízka či vzdáleně dotýká. Je-li v Cizincích a bratrech hlavním nositelem autorových myšlenek a postojů Lewis Eliot, v Cestách moudrosti rozptyluje svá sdělení do postav tří starých pánů, bývalého úspěšného historika Rylea, bývalého známého politika Hillmortona a bývalého vynikajícího přírodovědce Sedqwicka, kteří na sklonku svých životů a z moudrých výšin svých bohatých zkušeností obhlížejí z poklidného ústraní anachronisticky vyčichlé a v podstatě zbytečné Sněmovny lordů okolní svět a vyslovují o něm svůj rozvážný soud. Jejich duchovnímu otci a souputníkovi slouží ke cti, že kromě nostalgického smutku nad vším, co se jim před očima vytrácí ze života, který milovali, a z hodnot, jichž si vážili, vyvěrá z jejich komentářů i realistická pevná víra v nepomíjivé lidské kvality a v lepší budoucnost, kterou bohdá pomohou zajistit až noví lidé, přicházející po nich.

Ani poslední Snowovo dílo Krycí barva (A Coat of Varnish, 1979) nevybočuje z řady. Zajisté je to román, který má základní atributy detektivky: děj soustředěný k případu vraždy staré dámy z lepší společnosti, několik podezřelých, propracované popisy složitého policejního vyšetřování (Snow znal "zevnitř" různé složky britské státní správy a činnost jejích složek a policejní sekvence románu mají nespornou autenticitu a přesvědčivost). Celkovým vyzněním však asi tento román "řadového" čtenáře detektivek neuspokojí, pokud není ochoten přijmout něco nádavkem. Pozoruhodná patová situace, do které vrah vmanipuluje policii - pachatel je nezvratně znám, ale spravedlností nepostižitelný - , mění příběh spíše na jakousi "antidetektivku", jež sice nepostrádá ambici čtenáře napnout, avšak až v dalším, sekundárním plánu. Hlavním cílem je totiž znovu sondáž pod povrch skořepiny, překrývající život anglických vyšších kruhů, jakou Snow vytrvale prováděl ve všech svých dílech předcházejících - tentokrát realizovaná v konkrétní lokalitě elitní londýnské čtvrti Belgravia.
I perspektiva, z které je příběh nahlížen, je snowovsky tradiční - sledujeme ho očima Humphreyho Leighe, šedesátiletého napůl penzionovaného pracovníka tajné služby, který má dva "protihráče": inspektora Franka Brierse ze Scotland Yardu, kdysi Leighova žáka ve vojenské špionáži, a sociologa Aleca Luriu, Leighova amerického přítele, konzervativního židovského anglofila z Brooklynu.

Snowova díla se nevyznačují prudkými dějovými zvraty a kompozičně jsou nesena především dialogy hlavních postav. V tomto románu tomu není jinak a Leighovy rozhovory s Briersem a s Luriou zachycují nejnosnější prvky díla především z hlediska jeho společenskokritického zacílení.
Byla už zmínka o tom, že Snowa zajímají především postavy mužské; často se o něm tvrdilo, že neumí napsat ženskou figuru - jeho hrdinky že bývají buď příliš melodramatické, nebo více či méně schematické. V tomto románu se ovšem Snowovi podařilo tento názor alespoň trochu rozkolísat hned dvěma ženskými charaktery: především samou lady Ashbrookovou, obětí zločinu, a také postavou Leighovy diskrétní milenky Kate. Tyto dvě Snowovy ženy zde mají přinejmenším stejnou přesvědčivost a životnost jako jeho mužští hrdinové, z nichž ovšem asi nejvíce vyniká doktor Perryman, studie cynického pragmatika, jdoucího za svými cíli (nijak vysokými, vždyť nakonec částka, kterou získá, není nijak závratná) doslovně přes mrtvoly - reprezentativní negativní (nikoli však černobílý) výtvor životního stylu společenské vrstvy, kterou Snow analyzuje.

Jak už řečeno, svou spisovatelskou technikou je Snow zakotven v tradicích románu devatenáctého století. Nepřijal ani nepřetavil žádný z výbojů modernistů a jeho romány působí v tomto směru někdy až anachronisticky. Kniha, kterou naprosto logicky završil svoje rozsáhlé dílo, však znovu přesvědčivě dokládá, že měl neobyčejně vyvinutý smysl pro konflikty a problémy své doby a své společnosti, překryté jen velmi tenkou a křehkou ochrannou vrstvou, slupkou "krycí barvy" konvenčních civilizačních nánosů, pod kterou nezřídka číhá nemilosrdné zvíře.


© 1978, 1986 Miroslav Jindra

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 75 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%čtenáři

zhlédnuto 1949x

Inzerce
Inzerce