Jsou národy, které mají cestování v krvi. Říká se, že nejvíc cestují lidé z těch zemí, jež měly v minulosti velké flotily, námořní impéria. A možná tomu tak je - případ Anglie to potvrzuje. Anebo alespoň případ Britů, kteří se o svých zážitcích z cest rozhodli psát.

Především jsou to cestující romanopisci - z těch nedávných stojí jistě za zmínku třeba Louis de Bernières, jehož roční pobyt v Kolumbii inspiroval k napsání úžasné jihoamerické trilogie, nyní už skoro celé v českém překladu, nebo nedávno proslulý Matthew Kneale, jenž ze svého pobytu v Japonsku vytěžil prvotinu Whore Banquets (nyní znova vydanou jako Mr. Foreigner a recenzovanou na iliteratuře). Nicméně je-li zmínka o píšících cestovatelích, anebo cestujících spisovatelích, není možné zapomenout na Jonathana Rabana, pocházejícího z Norfolku a dnes usazeného v americkém Seattlu, jemuž se podařilo nádherně zachytit - mimo jiné - fenomén největší americké řeky.

Dalším z těchto pozoruhodných autorů je nepochybně i Colin Thubron (nar. 1939). Absolvent nejprestižnější anglické školy Eton College se živil jako autor dokumentárních filmů a pracoval v Turecku, Japonsku a Maroku. Svou první cestopisnou knihu Mirror to Damascus (Zrcadlo Damašku) vydal Colin Thubron v roce 1967, a vzápětí následovaly další dvě knihy věnované Blízkému východu: Adonis: A Quest in Lebanon (Adonis aneb cesta Libanonem, 1968) a Jerusalem (Jeruzalém, 1969).

Vůbec lze říct, že to Thubrona táhlo do neobvyklých, ba přímo nebezpečných míst. Sám říká: "Mé cestopisy pramení ze zvědavosti. Fascinují mne totiž světy, které má generace považuje za nepřátelské, za hrozbu: Čína, Rusko, islám (dalším pramenem je možná touha je pochopit)." A skutečně, Thubron se široce věnoval i Rusku - v roce 1983 uskutečnil autem cestu napříč brežněvovským Sovětským svazem a tu pak zachytil v knize Among Russians (Mezi Rusy). Z bývalého Sovětského svazu pocházejí i knihy The Lost Heart of Asia (Ztracené srdce Asie, 1994), popisující situaci ve středoasijských republikách pro rozpadu komunistického impéria, stejně jako jeho poslední cestopis In Siberia (Na Sibiři, 1999). Pobyt v Číně jej inspiroval k napsání patrně nejúspěšnější cestopisné knihy, jíž je Behind the Wall: A Journey Through China (Za zdí, cesta napříč Čínou, 1987), za kterou dostal vysoce prestižní cenu Thomase Cooka.

Thubron je nicméně i plodný (a úspěšný) prozaik - Emperor (Císař, 1978), A Cruel Madness (Kruté šílenství, 1984), Falling (Pád, 1989), Turning Back the Sun (Otočení slunce, 1991) či Distance (Odluka, 1996). Své literární kvality naplno prokazuje i v posledním románu To The Last City (Do posledního města), který právě teď vydalo londýnské nakladatelství Chatto & Windus.

Kniha popisuje příběh různorodé skupiny cestovatelů, kteří se vydali napříč peruánskými Andami do dávného města Vilcabamba, jež má údajně být posledním městem incké civilizace (je to město fiktivní, byť region téhož jména na mapě Peru nalézt lze). Každý ze skupiny zde hledá nalézt něco jiného. A každý odchází zklamán. Módou posedlá Josiane, pravidelně kontrolující svůj make-up v zrcátku a vyrážející do velehor ve značkových džínách, Louis, belgický postmoderní architekt, opovrhující přírodou, respektive myšlenkou přirozené krásy krajiny. Bizarní sestavu doplňuje španělský kněz vydávající se na úmornou cestu na pokání za dobyvačné vraždění a loupení svých předků. A nechybí tu ani Angličan - Robert je londýnský novinář usilující o nějakou impozantní reportáž, jež by mu udělala jméno.

Jenže nic z toho, co poutníci očekávají, jim velehory poskytnou nedokážou. Evropští poutníci jsou totiž totálně zahleděni do sebe, do své vlastní důležitosti - ostatně je zajímavé, že všechny neevropské postavy v knize, zejména průvodci, jsou bezejmenné a vlastně i bezhlasé - do svých společenských obsesí či ambicí. Nejzajímavější z tohoto pohledu je snažení novináře Roberta, jenž - dle svých vlastních slov - usiluje o to spousta krásnou, divokou přírodu silou jazyka. Jenže - a možná, že zde Thubrona ovlivnila jeho vlastní cestovatelská zkušenost - právě monumentální hory jazyk popírají. Kniha by se klidně mohla jmenovat namísto Do posledního města "Na konec jazyka".

Ale hory lidi i mění. Skupina cestovatelů tvoří vlastně jakousi izolovanou komunitu, v níž v průběhu životu nebezpečné (a v jednom případě i tragické) cesty dochází k nejrůznějším posunům, vývoji vztahů. Postavy, jež byly nejvýraznější na počátku, ustupují do pozadí, a naopak vystupují ty, jež byly zpočátku nevýrazné - třeba Robertova tichá žena Camilla. Sám Robert selhává: nejenže si uvědomuje, jak marný je každý pokus zachytit slovy, podmanit si jazykem monumentální krajinu, ale na svůj původní cíl naprosto rezignuje, když teprve se značným zpožděním (a celkem lhostejně) si vzpomíná, že své pracně sbírané poznámky z cesty zapomněl v inckém městě.

To The Last City není dobrodružný příběh, jak by se mohlo zdát z několika úvodních stránek. Je to spíš takový esej o nedostatečnosti jazyka, dílko plné neobyčejně přesných a leckdy notně palčivých postřehů týkajících se naší civilizace i vztahu k okolnímu světu. Hlavně je však z každé stránky patrné, že to je text z pera člověka disponujícího obrovským rozhledem a hlubokou osobní zkušeností.