Unsworth, Barry: The Songs of the Kings

Unsworth, Barry
The Songs of the Kings

recenze historický román

V Čechách je Barry Unsworth znám - anebo spíš neznám - z překladu útlé knížky, jež v anglickém originále nese název Morality Play, nicméně do češtiny byla převedena jako Kdo zabil Tomáše Wellse.

 

Možná až příliš vysoké ambice Barryho Unsworthe
Barry Unsworth:The Songs of the Kings, 2002

Barry Unsworth se nikdy nestal literární celebritou typu Martina Amise či Salmana Rushdieho, přesto do má v kánonu britské literatury druhé poloviny dvacátého století jisté místo a kritika každé nové autorově knize věnuje obrovskou pozornost.

V Čechách je Barry Unsworth znám - anebo spíš neznám - z překladu útlé knížky, jež v anglickém originále nese název Morality Play, nicméně do češtiny byla převedena jako Kdo zabil Tomáše Wellse, snad v naději, že thrillerový název v kombinaci s efektním středověkým obalem osloví čtenáře tolik populárních středověkých detektivek a kniha půjde na dračku. Snad tomu tak bylo a nakonec tento krok je i celkem pochopitelný, uvážíme-li svízelnou situaci mnoha nakladatelství. Bohužel autorovi asi moc nepomohl, neboť kniha takto proklouzla mnohým, kteří by spisovatelovo umění a rafinované zkoumání povahy reprezentace jistě ocenili, nicméně detektivky Ellis Petersové jejich parketou zrovna nejsou a tak tuhle zajímavou knihu ignorovali coby další z žánrových efemérností.

Barry Unsworth (nar. 1930) je autorem řady pozoruhodných románů. Za všechny jmenujme nejslavnější Sacred Hunger (Posvátný hlad), Stone Virgin (Panna z kamene), Pascali´s Island (Pascaliho ostrov), The Rage of the Vulture (Vztek supa) či After Hanibal (Po Hanibalovi).
Jako pro mnoho jiných britských spisovatelů (Lawrence, Fowles, Durrell, Bernieres), i pro Unsworthe se stala velkým tématem oblast Středozemního moře - ostatně Barry Unsworth se nakonec v této oblasti i usadil a dodnes žije v Itálii. Ve svém dlouho avizovaném a toužebně očekávaném posledním románu, pojmenovaném majestátně The Songs of the Kings (Královské písně) se Unsworth vrátil na svůj oblíbený terén, jímž je oblast Středozemí, jmenovitě pak ona věčně proměnlivá hranice mezi Evropou a Asií, a též ke svému oblíbenému žánru, historickému románu.

Unsworth si vždy vybíral zajímavá, ba přímo zlomová období historie - dobu nejistoty, kdy se hroutí impéria a s nimi i starý řád světa, kdy chaosu vládnou intriky a dění ovládají špioni. Takové je třeba ladění vynikajícího a rozsáhlého The Rage of the Vulture či podstatně útlejšího skoro-thrilleru Pascali´s Island. Podobné ladění zvolil i teď, když svou pozornost upřel k samému úsvitu evropské kultury a rozhodl se "přepsat" homérské eposy. Vlastně spíš ten první, Ilias, který ovšem nazírá i z perspektivy Odyssey. O co vlastně jde? Hlavně o postavu Odyssea, kterého oba eposy nazírají s jistým posunem a Unsworth dvojznačně. Odysseus není Unsworthovi jen bájným hrdinou, nýbrž též intrikánem usilujícím o moc. Klíčovou scénou knihy je obětování Ifigenie, které Unsworth podává jako mistrovské intrikánské dílo Odyssea, kterému se podaří postupně všechny pojmout do své pletichářské sítě a postavit na svou stranu. O dobytí Tróje jde Odysseovi míň než o uchvácení moci v rámci řeckého vojska.
Příběh je podán velice působivě, autorův prostý, leč výrazný styl výborně odpovídá zvolenému námětu a Unsworth opět prokazuje, že je mistr vypravěč. Podobně jako předchozí autorovy romány, i tento je postaven na několika rovinách - zde tvoří druhou dimenzi soupeření příběhů. Boj o moc, říká tento román, je soupeření několika příběhů - a zcela v souladu s Unsworthovým poněkud pochmurným viděním světa i zde dospívá autor k závěru, že přežijí ty příběhy, které vyprávějí vítězové.
Román tak nabízí poměrně zajímavý úhel pohledu na oblast historie, jež je autorovi neustálou inspirací. Proti této myšlence, a tomu, jak je v příběhu podána, lze něco namítat asi jen stěží, nakonec román není filosofický argument a Unsworth podává svůj náhled skutečně přesvědčivě. Nikoli, výtka spočívá v námětu - je otázka, zda vůbec lze tak silně dimenzovaný příběh, jakým je starý řecký epos, obdařený značnou mytickou aurou, převést na prosté předivo intrik stejně, jako to třeba šlo v příběhu z doby rozpadu Osmanské říše. Homérské eposy si přece jen zachovávají v naší kultuře jisté privilegované postavení a takovýto přepis, jakkoli skvostný, přece jen působí neúnosně reduktivně, přinejmenším místy. I proto asi The Songs of the Kings nepřekoná po kvalitativní stránce taková mistrovská díla jako The Sacred Hunger. Nicméně nádherná kniha to jistě je a bez uzardění lze prohlásit, že to je jedna z nejlepších knih, které v Británii v loňském roce vyšly.

 

© Ladislav Nagy 29/1/2003

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 123 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 3220x

Inzerce
Inzerce