Počátek jara jsme si už navykli spojovat s Festivalem spisovatelů. Ten však nebyl jedinou literární událostí letošního jara. Ve dnech 22.-24. března proběhl v Kostelci nad Černými lesy seminář věnovaný současné britské literatuře. Seminář přirozeně nechtěl festivalu konkurovat, ostatně obě akce se nemohly více odlišovat – festival se konal v Praze za velkého zájmu médií, seminář naopak v ústraní kosteleckého zámku; festival byl určen pro široké publikum, seminář zase vyhrazen pro poměrně úzký okruh anglistů a překladatelů; na festivalu byla na pořadu dne velká témata typu „úpadku humanismu“, komornější seminář měl záběr sevřenější a zaměřoval se ponejvíce na současný vývoj britské literatury a témata s tímto fenoménem úzce spojená. Na druhé straně společné měly obě akce autorská čtení – i zde pozvaní spisovatelé vystoupili s ukázkami ze svého díla, ovšem ty nebyly hlavní náplní, ale pouze doplňkem k tematicky zaměřeným otázkám.

Jak byl ale seminář postaven? Britská rada pozvala čtyři autory: Bernardine Evaristovou, Barbaru Trapidovou, Liz Lochheadovou a Blakea Morrisona, přičemž poslední jmenovaný seminář vedl. Jako hosté se semináře dále zúčastnili básník a prozaik Tobias Hill, irská prozaička Martina Evansová a pozvání na páteční odpolední debatu přijali i čeští autoři Michal Viewegh, Alexandra Berková a v Čechách působící australský básník Louis Armand. Jádro semináře tvořily přednášky výše jmenovaných čtyř autorů, kdy se každý z nich zaměřil na jednu oblast: Barbara Trapidová na současný britský román, Liz Lochheadová na vývoj anglicky psaného dramatu, Blake Morrison na poezii a Bernardine Evaristová na různorodost a pluralitu v britské literatuře, mimochodem téma přítomné ve všech příspěvcích.

Asi hlavní přínos semináře spočíval v tom, že účastníkům podstatně rozšířil úhel pohledu na současnou britskou scénu. Ostatně příznačná byla už skutečnost, že pozvaní čtyři autoři nejsou ani zdaleka v Čechách známí, a jenom Barbara Trapidová vyšla v českém překladu. Všichni čtyři ve svých přednáškách otevřeli nové perspektivy, představili zajímavé autory pro eventuální překlad (anebo pro studium) a nabídli zajímavý pohled na dění v britské literatuře „zevnitř“. A i díky těmto přednáškám si posluchač mohl uvědomit, nakolik je pohled zdálky už „filtrovaný“ (a to jistě neplatí jen pro britskou literaturu): aktuální dění v ostrovní literatuře sledujeme přes filtr recenzí a zpráv, ať už ve velkých médiích (deníky jako Times, Independent), či specializovaných literárních periodikách (Times Literary Supplement, London Review of Books), ovšem vždy značná část literatury zůstává jaksi „mimo“ a my se o ní dozvídáme – v lepším případě – se značným zpožděním, vůbec . Právě takový seminář, vlastně svého druhu objevitelská cesta, představuje ideální způsob, jak k živé, současné cizí literatuře proniknout blíž.

Anglicky psaná literatura, a ponejvíce román, prochází obdobím obrovského rozmachu – tedy hlavně po kvantitativní stránce: počet každoročně vydávaných anglicky psaných románů nemá obdoby, navíc anglicky psaná literatura výrazně převládá i mezi překlady do cizích jazyků. Zda se ovšem tento rozmach odrazí i na kvalitě, těžko teď soudit: jakkoli se čtenáři, kritici a překladatelé mohou, a vlastně musejí, pouštět do kanonických předpovědí, co v kánonu zůstane a co nikoli ukáže asi až čas. Ale i tak – vzhledem k právě řečenému – kvalitních děl je v současné anglicky psané literatuře spousta, mnohá z nich jistě přežijí i do budoucna a byla by škoda o nich nevědět. A je moc dobře, že právě na tato díla seminář upozornil.

Situaci v současném britském románu se věnovala Barbara Trapidová, prozaička navazující ve svých románech na dlouhou ostrovní tradici žánru, jenž by šel označit jako „společenský román“, tj. román popisujícího situaci ve společnosti a dotýkajícího se aktuálních problémů, často bez ambicí řešit „velké“ metafyzické otázky. Trapidová tak přirozeně vnímá současný britský román jako polarizovaný na dva hlavní směry: tím prvním je právě „starý dobrý anglický román“, tj. pokračování ve zmíněné tradici, jež má své románové počátky u Jane Austenové a ne-románové ještě dál v minulosti, u Alžbětinců; druhým směrem je „exotický“ román, nebo spíše román, který se vzdaluje současné Anglii časově či prostorově (anebo obojím). Samostatnou kapitolou (jakkoli je příbuzný onomu „exotickému“ směru) je pak román s historickým rozměrem, dnes v anglicky psané literatuře prominentní žánr.

Zde je zapotřebí malé odbočky. Proč právě historický román? A jaký historický román? Nutno předeslat, že nejde o „historický román“ v tradičním slova smyslu. Výstižnější by asi bylo mluvit o románu s určitou historickou dimenzí, anebo románu inspirovaném historií. Do této kategorie lze zařadit romány inspirované geniem loci a jeho historií: třeba Peter Ackroyd sáhl po temné historii několika londýnských kostelů a napsal poutavý příběh Hawksmoor (1985), vlastně thriller postavený na dvou paralelních časových rovinách, které se vzájemně zrcadlí, včetně hrozivých vražd, k nimž dochází na obou. Historie anglické metropole je ale silně přítomna i v dalších Ackroydových „historických“ románech, ať už je to Chatterton (1987), Great Fire of London (Velký požár Londýna, 1982) nebo do češtiny přeložený Golem z londýnských doků (anglicky 1994, česky 1995). Svou posedlost Londýnem tento autor korunoval nedávno brilantní knihou London: A Biography (Biografie Londýna, 2000). Nutno podotknout, že v mnohém navazoval na zajímavé (a u nás rovněž téměř neznámé) knihy Iaina Sinclaira, zejména pak Lud Heat (1975), což je stejně jako Hawksmoor román inspirovaný minulostí určitých londýnských kostelů. Model paralelních časových rovin ale využil i Barry Unsworth, a to hned ve dvou románech Stone Virgin (Pana z kamene – český překlad se připravuje, 1985) a Losing Nelson (Jak jsem ztratil Nelsona, 1999), přičemž v prvním díle slouží několik časových rovin a vzájemné zrcadlení mezi nimi jako základ pro položení otázky po „reprezentaci“ v umění – nakolik dokáže umělecké dílo vypovídat o skutečném světě, který mu je předobrazem. Pro úplnost dlužno dodat, že stejná otázka stojí rovněž v popředí Unsworthovy středověké „detektivky“ Morality Play (1995), která vyšla loni v českém překladu pod titulem Kdo zabil Tomáše Wellse. Zdaleka nejlepší Unsworthův román, monumentální Sacred Hunger (Posvátný hlad, 1992), poctěný Booker Prize, je však téměř tradiční historický příběh, a to včetně dokonalé imitace dobového jazyka. Časová distance se v knize ukazuje jen velmi nenápadně, často jen v jakýchsi záblescích, kdy vidíme časovou propast mezi vypravěčem a postavami příběhu. Příbuzné metody využívá i Rose Tremainová, autorka do češtiny přeložené Navrácené milosti (v originále Restoration,1989,česky 1996 ) či naposledy Music and Silence (Hudba a ticho, 1999). Podobně jako Peter Ackroyd se zaměřil na historii Londýna, Graham Swift ve svém nejlepším románu Země vod (Waterland, anglicky 1983, česky 1994) využil bohaté lokální historie východní Anglie a vytvořil úchvatný palimpsest, v němž se prostupuje fikce a skutečnost, úzce místní historie se světovými dějinami a banální problémy s hlubokými metafyzickými otázkami. Pokud je řeč o historii, nelze přirozeně nevzpomenout Salmana Rushdieho, jehož romány se dotýkají právě nesnadného a často tíživého dědictví minulosti rozdělujícího etnické skupiny v autorově rodné zemi, anebo dnes velmi uznávaného Lawrence Norfolka, systematicky vyhledávajícího „ruptury“ ve „velkých vyprávěních“ a vepisujícího do nich své apokryfní verze.

Ale zpět k úvodní otázce: proč historický román? Odpovědí může být hned několik. Tak předně je zde problém hrůz 20. století a za několika romány lze vidět přesvědčení, že je třeba se neustále vracet do minulosti, zpochybňovat jednou přijaté pravdy, uznaná fakta, rušit ona ustálená „velká vyprávění“, opakovaně se vracet ke smyslu dějin a podvracet jakékoli iluze o lineárním vývoji. Za druhé je tu aspekt literární: tento typ románů začal nabývat na významu na sklonku šedesátých let, tedy v době, kdy ještě zuřily debaty o konci románu a horlivě se debatovalo o experimentální literatuře. V Anglii se experimentální próze nikdy nedostalo takové pozornosti jako ve Francii, a přestože zde zajímavá díla vznikla (třeba z pera do češtiny přeloženého B.S. Johnsona, anebo Christine Brooke-Roseové), s výjimkou umírněných experimentů (například John Fowles, Angus Wilson) čtenáře oslovit vlastně nedokázala. A právě tváří v tvář románovému „vyčerpání“ sáhli mnozí autoři po historii, která skýtala obrovskou zásobu příběhů a navíc umožňovala rozehrát intelektuálně navýsost aktuální subverzivní hru s vepisováním do daného textu. Ať je tomu jakkoli, nový žánr přinesl několik skutečně vynikajících děl a vše nasvědčuje tomu, že tento typ románu hned tak nevymizí – důkazem budiž i románový debut Blakea Morrisona The Justification Of Johann Gutenberg (Ospravedlnění Johanna Gutenberga, 2000), v němž se zamýšlí nad otázkou kulturního předělu.

Přestože „outsideři“ anglickou literaturu – přinejmenším po jazykové stránce – často obohatili, například Joseph Conrad nebo později Lawrence Durrell, Barbara Trapidová nadhodila případnou otázku, zda v některých případech není tato „exotičnost“ pouze křečovitým gestem. O Louisu de Bernieresovi, autoru vynikající, do češtiny loni přeložené Madolíny kapitaná Corelliho, například s nepřehlédnutelnou dávkou ironie prohlásila, že to je „velice typický Angličan“ píšící „velmi neanglické romány“. A i když Bernieres není ten případ, má Trapidová nepochybně pravdu v tom, že s odstupem od důvěrně známého prostředí se zvyšuje riziko upadnutí do klišé, k čemuž taky často dochází – jako příklad lze uvést stereotypní a nudný obraz Amsterdamu, v naprosté většině britských románů figurujícího jako nic víc než město sexuální uvolněnosti a drog. Místní stereotypy a klišé dokáží poznamenat i jinak velmi dobrá díla – mimochodem český čtenář si toho jistě povšimne u jinak velmi dobře napsané Chatwinovy novely Utz (anglicky 1988, česky 1994), umístěné do Prahy, kde se to jen hemží obrazy a stereotypy jak vystřiženými z nějakého turistického průvodce pro literárně vzdělané (typu Ripellinovy Magické Prahy).

Nejvíce prostoru přirozeně Barbara Trapidová věnovala typu románu, který je jí nejbližší, tedy onomu společenskému románu zabývajícímu se konkrétními aktuálními problémy a obdařenému životně důležitou dávkou ironie. Není proto divu, že – na rozdíl od poměrně značné části britské kritiky – měla uznání pro romány Martina Amise, hlavně samozřejmě pro mistrovská díla Money (Peníze, 1984) a London Fields (Londýnská pole, 1989), ale též pro poněkud kontroverzní Information (Informace, 1995). V těchto románech Amis s nabokovským nadhledem a okouzlující ironií zachycuje „excesy“ kultury (či snad ne-kultury?) sklonku dvacátého století, zobrazuje společnost na prahu apokalypsy a nabízí zajímavý pohled na fenomény stojící na okraji „vysoké kultury“, jako je pornografie a kultura lidí pohybujících se ve spodních patrech společnosti. Martin Amis je v tomto ohledu velmi zajímavý i jazykově, neboť situaci nepopisuje jaksi zvnějšku, tj. jazykem univerzitně vzdělaného autora, nýbrž kombinuje vysoký styl (mimochodem silně inspirovaný i anglickou poezií 17. století) s argotem a slangem předobrazů svých hrdinů, a to i v popisných pasážích. Výsledkem je úchvatný panoramatický pohled na realitu současného světa a stav společnosti. Pravda, pohled nepříliš radostný, ale možná o to pravdivější. Jako hledání pravdy byla označena i kniha dalšího autora, na něhož Barbara Trapidová upozornila, totiž Jamese Kelmana, skotského spisovatele, který za román How Late It Was, How Late (Jak pozdě, jak pozdě, 1994 ) obdržel Booker Prize. Román, celý napsaný osobitým glasgowským jazykem, zachycuje několik dní ze života člověka na okraji společnosti, nezaměstnaného, rozvedeného, podléhajícího alkoholu, který po jedné zuřivé pitce oslepne a v několika následujících dnech hledá (marně) pomoc v byrokratickém labyrintu.

Obrovský počet jmen a děl, která Barbara Trapidová zmínila a která zde nejde ani všechna zmínit, svědčí o bohatství současné britské prózy a lze jenom doufat, že autory jako Colm Toibín, Pat Barkerová, Penelope Fitzgerald nebo Barbara Andersonová budeme časem vídat i v českých překladech.

Poezie, drama a etnická rozmanitost
Blake Morrison se ve své přednášce věnoval vývoji britské poezie. Na rozdíl od Barbary Trapidové, jež posluchačům nabídla mozaiku jmen a románů, se pokusil načrtnout hlavní tendence, směry a v každém časovém období najít nějakou určující osobnost – samozřejmě že nikoli pokud jde o autorský vliv, protože ten je časově neomezený, ale spíše co se týče o konkrétního díla vznikajícího v určitém časovém horizontu: v meziválečném období tak Morrison viděl jako dva nejzajímavější básníky přirozeně T. S. Eliota a W. H. Audena, které ve čtyřicátých letech vystřídal uhrančivý hlas Dylana Thomase. Naopak poválečná léta se nesla ve znamení reakce proti Dylanově poetice transcendence a extáze a mezi básníky zaměřujícími se na „všední život“ vidí Blake Morrison jako autora Phillipa Larkina. Poté Morrison zdůraznil vliv známé Alvarezovy antologie britské poezie, kde dostal široký prostor Ted Hughes, pozdější básník laureát, jehož poetika, oplývající až primitivně krutými obrazy a postavená, alespoň v rané fázi, na metafoře lovu, je – říká Blake Morrison – charakteristická pro anglicky psanou poezii šedesátých let. V sedmdesátých letech slyšel Morrison nejsilněji hlas Seamuse Heaneyho, básníka transformace rýče v pero, a v letech osmdesátých Tonyho Harrisona, autora vzešlého z dělnického prostředí, který dokázal citlivě zachytit proměny anglické společnosti na prahu osmdesátých let.

Tento přehled je samozřejmě schematický a jistě by s ním šlo polemizovat. Někdo by mohl – a po mém soudu právem – argumentovat, že například Hughes psal neméně silné básně i v sedmdesátých letech, kdy svůj zrak obrátil ke krajině a jejím proměnám, a že tyto básně dosahují větší poetické intenzity než někdy až příliš se opakující Seamus Heaney. Ale o to v přednášce ani tak nešlo. Blake Morrison se u výše zmíněných autorů pokoušel postihnout některé charakteristické rysy jejich poetiky, které dle jeho soudu najdeme i u jiných autorů v daném období.

Zatímco Morrison pojal svou přednášku přehledově a systematicky, Liz Lochheadová polemicky, přičemž její argumenty byly namířeny proti přespříliš zdůrazňovanému vlivu slavné Osbornovy hry Ohlédni se v hněvu (1956, česky 1961)– podle Lochheadové kritické a historické hodnocení významu a vlivu této jedné hry zastiňuje velké bohatství a různorodost britského poválečného dramatu.

Jakožto bývalá imperiální mocnost má Británie trvalé svazky i s bývalými koloniemi – ty dnes současnou anglicky psanou literaturu obohacují jak jazykově, tak tematicky. A právě na to upozornila ve své přednášce Bernardine Evaristová. Věnovala se dílu několika autorů afrického původu – zmínila například „performativní“ básnířku Patience Agbabiovou, která loni na podzim zaujala i pražské publikum svým úchvatným vystoupením na Britské radě.

Jazyk a norma
Tyto přehledové přednášky ale byly pouze jedním aspektem semináře. Tím druhým byly diskuse, v nichž zaznělo hned několik aktuálních a velice zajímavých témat. Z literárního hlediska byla nejzajímavějším otázka jazyka: všichni čtyři autoři – a nejvýrazněji Skotka Liz Lochheadová – vyjádřili úzké sepětí se „svým“ jazykem, tj. s místní variantou angličtiny, jež se více či méně odlišuje od „normy“. A právě v jazyce na okraji této normy, tj. jazyce živém, třeba gramaticky neučesaném, na druhé straně však neustále obohacovaném o nové obrazy a výrazové prostředky spatřovali tito autoři shodně zřídlo své inspirace. Zajímavou otázkou pak ovšem bylo, jak se literatura vyrovná s nástupem jazyka „virtuálního“ světa, tj. jazyka e-mailů, textových zpráv na mobilních telefonech apod. I on totiž představuje osobitou jazykovou vrstvu, ne nepodobnou slangu či nářečím. Půjdou i tímto jazykem psát básně. Host semináře Tobias Hill zajímavě podotkl, že tento „nový“ jazyk, byť se vyvíjí podobně jako slang, vlastně neprošel žádnou zatěžkávací zkouškou – dosud jej bylo používáno výhradně k banálním sdělením a jeho literární využití představuje svého druhu výzvu i široké pole možností.

Při diskusi moderované Martinem Hilským, které se zúčastnili i hosté semináře, došlo vedle literárních témat, jakým je třeba ironie v románu druhé poloviny dvacátého století, postava nespolehlivého vypravěče a vůbec autorský odstup od vypravěčského hlasu, i na otázky dotýkající se literární tvorby jaksi „zvnějšku“, konkrétně nástup jiných médií, eventuelní zánik tištěné knihy či konkurence mezi literaturou, filmem a jinými druhy autorského vyjádření.

Seminář nepochybně obohatil všechny zúčastněné a závěrem tak nelze než poděkovat Britské radě, že se uspořádání takovéto akce chopila, respektive že vůbec přišla s nápadem něco takového uspořádat. A rovněž si nelze než vroucně přát, aby se podobné semináře staly tradicí a daly vzniknout zajímavým překladům. Právě to, jak dobří autoři se budou překládat a o jak dobrých autorech se u nás bude psát, nám nakonec ukáže, nakolik byl seminář úspěšný. Ale to uvidíme až za nějakou dobu – už teď lze ovšem s jistotou říct, že příslib tu je veliký.