Anglicky psaná literatura se dnes těší velké pozornosti a zažívá neobvyklý rozmach, nepochybně spojený s bezprecedentním rozšířením angličtiny po světě. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že takové pozornosti se těší jen jedna anglická literatura, tj. zejména romány a ani ty ne všechny, nýbrž pouze autoři, jimž se povedlo stát se - při vší úctě ke kvalitám jejich díla - mediálními hvězdami: z těch současných jsou to hlavně Martin Amis, Julian Barnes a Salman Rushdie. Velká část ostrovní literatury zůstává stranou, zejména pak poezie, nemluvě už o literaturách menšinových, jakými jsou skotská, irská a velšská. Každý pokus vrhnout na tyto často opomíjené literatury trochu světla je proto třeba nadšeně přivítat a v tomto ohledu je potěšitelné, že v nedávné době jsme se v českém překladu dočkali antologií ze všech tří: v Hostu vyšla loni antologie současné irské poezie, překladatel Zdeněk Hron obstaral výbor z poezie skotské a nakladatelství Periplum obrátilo svou pozornost do Walesu.

Výbor Drak má dvojí jazyk uspořádaný Sioned Puw Rowlandsovou a Petrem Mikešem, na němž se překladatelsky podíleli Edita Drozdová, Eva Karasková, Jana Mesárošová, Petr Mikeš a Ivan Ryčovský. Klade si za cíl představit českému čtenáři současnou velšskou poezii a jedním dechem dlužno dodat, že tomuto záměru dostává, neboť oněch šestnáct básníků, u nás téměř nebo úplně neznámých, zahrnutých do antologie představuje skutečně reprezentativní vzorek.

Velšské slovesné umění, dlouho živořící ve stínu anglického písemnictví, má dlouhou a bohatou tradici. Podobně jako irská literatura, i velšská vychází vzhledem k silným a dodnes jistě živým keltským kořenům z ústní tradice. Ostatně nejznámější a patrně nejlepší velšský básník Dylan Thomas, vůdčí osobnost anglicky psané poezie v době těsně po druhé světové válce, byl se svou deklamovanou poezií přímo ztělesněním právě této tradice. Na druhé straně je zde - vzhledem k oné silné keltské kulturní tradici - poněkud zarážející skutečnost, že velština coby jazyk po dlouhou dobu jen živořila, skoro vymřela a dnes je - podobně jako irština - jazykem, jímž vládne jen několik málo nadšenců. Velšští básníci tak stáli a stojí, chtějí-li se k tradici své země přihlásit, před zvláštním úkolem, a to přeložit tradiční poetiku do jazyka vlastně uchvatitelského, tj. angličtiny.
S výše zmíněnou skutečností koresponduje i jeden z paradoxů této antologie. V medailonech některých básníků se zdůrazňuje jejich tvorba ve velštině, ovšem básně jsou - dle údajů v tiráži - překládány z angličtiny. Ale to jenom na okraj - jinak se velšští básníci, podobně jako jejich irští příbuzní, na dominantní ostrovní jazyk úspěšně adaptovali a i v anglicky psaných básních je inspirace bardskou tradicí často zjevná. Nakonec právě autoři, u nichž je tato inspirace nejpatrnější, patří v antologii k nejzajímavějším, třeba Twm Morys, který ztělesňuje zmiňovanou tradici dokonce i osobně a vedle psaní se věnuje i hudbě. Ostatně cit pro rytmus a dynamiku je nejnápadnějším rysem jeho básní. Shodou okolností hudbě se věnuje i druhý pozoruhodný básník této knihy Iwan Llwyd a jeho texty patří společně s Morysovými bezpochyby k tomu nejlepšímu, co antologie nabízí.
Někteří autoři jsou přece jen slabší (nebo alespoň tak vyznívají v překladu) a možná by stálo za to zvážit, zda by nebylo lepší jít riskantní cestou a dát větší prostor těm literárně silnějším, na druhé straně je jasné, že tato antologie chce především představovat, a tak je zahrnutí co největšího počtu autorů pochopitelné. Vzhledem k povaze knihy by ovšem zase nejeden čtenář jistě uvítal obsáhlejší studii namísto krátkého úvodu, anebo delší medailony týkající se jednotlivých autorů. Přesto je však třeba závěrem zdůraznit, že Drak má dvojí jazyk je velice zajímavá, přínosná a důležitá kniha - a všem, kteří se na ní podíleli, patří dík za obrovský kus práce.

Sioned Puw Rowlands a Petr Mikeš (eds.): Drak má dvojí jazyk. Přel. Edita Drozdová, Eva Karasková, Jana Mesárošová, Petr Mikeš a Ivan Ryčovský, Periplum, Olomouc, 2000, 156 s.