Opus magnum maďarského prozaika Pétera Esterházyho (1950) Harmonia caelestis je próza především rozsáhlá: obnáší skoro osm stovek knižních stran. Esterházy, pokládaný za reprezentanta postmoderní prózy v maďarské literatuře, se v ní chápe – přes dechberoucí tematickou, žánrovou a jazykovou rozmáchlost – jediného tématu: svého vztahu k otci.
Maďarský Pánbůh se k našim zachoval kavalírsky, kníže vypracoval pro císaře návrh podmínek uzavření míru a vedením choulostivých jednání pověřil mého tatínka, řka, že obratně vládne jazykem, nechť se tedy co možná brzy ten jeho jazyk začne ozývati.
Dříve než učiníme několik poznámek k samotnému dílu Pétera Esterházyho, nebude od věci zabrousit letmo do maďarských literárních vod uplynulých několika let, a nejsou to věru vody stojaté.
Když v květnu roku 1951 začaly v Budapešti takzvané deportace, mí rodiče se nestrachovali
ani nevzrušovali, protože k tomu neměli žádný důvod; bylo to stále to samé:
když je vše ztraceno, není co ztratit – tento stav by se možná dal nazvat svobodou,
nebo alespoň může pocit svobody vzbuzovat.
