Příběh, který sotva existuje mimo jazyková vlákna, která Guimarães Rosa jednou provždy rozprostřel mezi samohlásky a souhlásky brazilské portugalštiny, do jejíž sítě ovšem z hlubinných zřídel jazyka vzlíná (jen částečně s vědomím spisovatele) nejméně tucet dalších řečí.

V roce 1956 zažila brazilská literatura jeden z „velkých třesků“, protože světlo světa spatřily dvě velmi významné knihy Joãa Guimarãese Rosy: Taneční soubor a Velká divočina: cesty. Novela Burití byla zařazena na konec Tanečního souboru.

Skvěle přeložená novela Burití je dalším dílem, kterým se u nás představuje klasik brazilské moderní literatury João Guimarães Rosa, autor, pro nějž bylo psaní magií zachycující nepostižitelnost života.

Pro autora typickým způsobem se zde prolíná konkrétní strom s názvem díla a mnoha jeho dalšími obraznými významy, až nám z jemného přediva vystoupí mohutná legenda o podobách lidské erotiky a sexuality, obrácená až k platónskému pojetí tří pohlaví

Překlad Rosových próz stojí a padá s jazykem a Burití je toho dokonalým příkladem. Obtížné není jen převedení řady výrazů odkazujících ke specifickým reáliím, především k místní fauně a flóře, ale i uchování velkého množství filozofických a náboženských konotací, odkazů a skrytých významů. Současně – a především – je třeba přetlumočit silný emoční náboj, který z příběhu vyvěrá a činí jej tolik přitažlivým.