„Konečně můžu jít po vesnici se vztyčenou hlavou,“ přiznala obyvatelka Csákváru poté co Alaine Polczová vydala roku 1991 svou slavnou vzpomínkovou knihu Žena na frontě (Asszony a fronton), která vzbudila mimořádnou pozornost maďarské veřejnosti, získala titul Kniha roku, dočkala se dosud pěti vydání doma a mnoha v cizině v překladech do různých jazyků.

Do Budapešti jsme přijeli v září, právě skončil nálet. Rafinerie nafty Shell hořely, projížděli jsme poblíž. Obloha, ulice, všechno bylo zahaleno temným dýmem. Žilo se tam rušně. Lidé běhali do krytů a smáli se přitom, žertovali. Když vylezli, uklízeli trosky a tančili. V restauracích bylo nabito. Místo jídla vařili všelijaké flaksy nebo zeleninové přílohy, ale číšníci je přinášeli zdvořile a vesele. Budapešť je náramně otužilé město.

Nastala už zima a k Csákváru se blížila fronta. Čas se vlekl hlemýždím tempem. Přitáhli Němci. Jednou ráno vrazili do zámku: „Je to rozkaz! Musíte zámek opustit!“ Ale proč a jak? S Němci jsem šla vyjednávat já, protože všem ostatním by hrozilo zastřelení.

Alaine Polczová však byla dostatečně známá už před vydáním svých memoárů, působila totiž jako velmi oblíbená a vyhledávaná psycholožka na klinice, kde se léčily děti napadené leukémií, a to v době, kdy úspěšnost léčby byla pouze asi dvacetiprocentní

Autobiografická kniha maďarské autorky Alaine Polczové (1922–2007) Žena na frontě z roku 1991 vypráví nejen o jednom soukromém osudu – či spíše o jeho výseku (podtitul knihy zní Kapitola z mého života) –, ale také o tom, jaké byly poslední měsíce druhé světové války v Maďarsku a že se sovětští osvoboditelé nechovali dost často zrovna hrdinsky.

Alaine Polcz, maďarská spisovatelka, psycholožka a výjimečná žena, se ve svých beletristicky pojatých memoárech vrací k nejtemnějšímu období svého života.