Lidstvo už v dějinách umění bojovalo s kdečím. S roboty, opičím virem, oživlými mrtvolami. Ale co když nastane všeobecná slepota? Skvěle o ní píše nositel Nobelovy ceny José Saramago.

Ve svém projevu při udělení ceny prohlásil, že Slepotu napsal pro připomenutí toho, že lidská důstojnost je mocnými tohoto světa urážena každý den, univerzální lež nahradila pluralitu pravd a že člověk přestává respektovat sám sebe, když přestane respektovat druhého.

Oko jako okno do duše je klíčová metafora, na níž portugalský nositel Nobelovy ceny vystavěl svůj nejznámější román.

Hodiny plynuly a slepci postupně usínali. Někteří si přetáhli pokrývku přes hlavu, jako by toužili, aby tma, skutečná černá tma konečně zakryla matná slunce, která teď měli místo oči. Tři lampy zavěšené nedosažitelně vysoko u stropu zalévaly pokoj špinavě nažloutlým světlem, které nepřipouštělo stín.

To přejde, uvidíte, to přejde, to budou jen nervy, utěšovala ho jedna žena. Na semaforu už zase svítí jiná barva, u skupinky se zvědavě zastavilo pár kolemjdoucích a řidiči vzadu, kteří netušili, co se děje, protestovali proti tomu, co považovali za běžnou nehodu, rozbité světlo, zmáčknutý blatník, nic, co by zdůvodňovalo takový zmatek. Zavolejte policii, křičeli, a odtáhněte pryč tu plechovku. Slepec žadonil, Prosím vás, odvedl by mě někdo domů.

Jednoho podzimního rána roku 1998 zažilo hlavní město Portugalska neobvyklý úkaz. V kraji, kde činům obvykle předchází velmi mnoho slov, se to vše odehrálo rychle a téměř bez upozornění. A výsledek poutal pozornost kolemjdoucích od časného rána. Ze stovek plakátů a reklamních tabulí na ně shlížela tvář staršího muže...