Nummedal je zdatný chodec. Tady venku na prudkém slunci taky zřejmě lépe vidí. Šplháme stále výš, a když se Nummedalovi naskytne příležitost, neopomene si zkrátit serpentinu strmou pěšinkou s bratru třicetistupňovým stoupáním. Kráčí pravidelně, dech se mu nezrychluje, pronáší dokonale artikulované geologické výklady.

Když dočtu knihu, o níž tuším, že se mi do mozku a do života zaryje jako tříska a budu na ni narážet ještě několik dní či let, rozprostře se ve mně po poslední stránce ticho. To ticho ale jakoby pulzuje a zároveň je v něm klid, klid pochopení něčeho, co jsem ani nevěděla, že nechápu.

Každá kultura má tendenci bytnět, uzavírat se do sebe a recyklovat. Proto je dobré, když někdo naruší její hranice a vnitřní prostor a překvapí ji ze zálohy. Často takovou roli plní exulanti – Polákům takovou službu prokázal Witold Gombrowicz, Čechům třeba Zdeněk Vašíček nebo Lubomír Martínek a Nizozemci našli svého narušitele ve Willemu Frederiku Hermansovi (1921–1995).

Román Nooit meer slapen (Už nikdy spánek) Willema Frederika Hermanse vyšel v druhé polovině února 1966. Český překlad tedy vychází téměř přesně po pětačtyřiceti letech. Jak kniha vznikala?

Max van Duijn vrhá na román Už nikdy spánek W. F. Hermanse nové světlo: vypravěči Alfredu Issendorfovi se nedá věřit. Při bedlivém čtení se ukáže, že je dokonce nebezpečný. Ten román je třeba číst jinak, než jak ho dosud četly desetitisíce čtenářů.