Román Vířící bludiště britského prozaika a básníka Adama Fouldse patří k těm komorním a jemně konstruovaným prózám, kterým se vyplatí dát čas. Je třeba nechat na sebe nejprve působit atmosféru a křehký poetický jazyk, všímat si nenápadných detailů a pak zase poodstoupit a vnímat literární obraz v jeho celku.
Jedním z hlavních témat Vířícího bludiště je ústup tradiční anglické krajiny industrializaci a lidské touze po zisku. Přesto, anebo právě proto, příroda ve Fouldsově románu vládne určující silou.
Román Vířící bludiště, třetí kniha Adama Fouldse a jeho druhý román, byl nepochybně jednou z událostí roku 2009 v britské literatuře. Kniha mladého prozaika zaujala kritiku, byla vřele přijata čtenáři, Fouldsovi se dostalo chvály od kolegů spisovatelů a v neposlední řadě byla nominována na tolik ceněnou Bookerovu cenu.
Svět se ukazoval zřetelně. Námraza na trávníku, každé jednotlivé stéblo trávy, do jednoho potáhlé krustou krystalků. Pod nohama skřípaly a lámaly se. Došlapoval pevně, každým krokem led drtil a rozpouštěl a zanechával za sebou šlépěje – ohlédl se za nimi – nerostné zeleně, vlhkého malachitu.