PO NÁVRATU z kostela Eileen Faineová namočí brk do inkoustu a nadepíše na papír: O lidské povaze. Pero se zastaví. Řekové možná měli pravdu, když mluvili o tělesných šťávách a sangvinickém a melancholickém druhu, ale u nás nejběžnější asi bude vazce táhlý druh hutného zeleného hlenu.

Je v roce 2011 „vošajstlich“ napsat román o Charlesi Darwinovi? Ve Finsku rozhodně ne, ale ve Spojených státech severoamerických možná ano, neboť podle sociologických průzkumů jeho teorii vzniku člověka odmítá více než polovina obyvatel země.

Román Zahradník pana Darwina se na malém prostoru a neobvyklou formou pouští do hledání vztahu mezi vědou a vírou, přijetím a odsouzením, pochopením a nepochopením. Ale o Darwina v ní tak úplně nejde.

Kniha Zahradník pana Darwina je nevšední kontemplací nad odvěkým sporem vědy a církve, kritikou manipulátorství a předsudků i citlivou introspektivou do duše trpících. To vše spolu s originálním formálním zpracováním tvoří celek, do nějž stojí za to se pohroužit.

Když spisovatel píše běžný text, musí všechno uspořádat lineárně. Nepoddajné myšlenky je třeba poskládat za sebe a upravit je podle pravidel pravopisu. Já jsem ale chtěla zachytit to, co se odehrává v lidské hlavě. Tam není žádný text, ale jen nejasné útržky myšlenek, hluk a nějaký děj, což je naprosto nemožné postihnout běžným psaním.