Mladá italská autorka Michela Murgiová otvírá v románu otázku eutanázie, která je stále ožehavá, a to nejen v přísně katolické Itálii… Nahlíží na ni ovšem pro našince zcela neobvyklou optikou, a sice okénkem do starého sardského venkova 60. let.

Sardinie v polovině minulého století, místo, v němž jsou hluboce zakořeněné a generacemi udržované tradice stále živé – do takového prostředí nás zavádí Michela Murgiová v románu Accabadora, díle ověnčeném několika italskými literárními cenami, zejména významným Premio Campiello. Strhující příběh upoutá zejména tím, s jakou bezprostředností autorka zachycuje myšlenky a osobní dramata protagonistů: čtenář jako by měl postavy na dosah.

Cizí, odlišný, neuchopitelný – tak bude románové podání tradičního italského venkova a jeho obyvatel vnímat současný čtenář, jemuž je tento nuzný, a přitom magický svět zcela vzdálený.

Český překlad knihy sardinské spisovatelky Michely Murgia s názvem Accabadora ji přivedl do Prahy. V Italském kulturním institutu se zúčastnila slavnostního uvedení románu, její program pokračoval besedami ve školách. Témata našeho rozhovoru byla předem jasná vzhledem k tomu, že Murgia je věřící katolička a sardinská autonomistka: mluvily jsme o roli církve a o životě na Sardinii, probíraly jsme věci spojené se sardinskou identitou.