Polská rapující spisovatelka Dorota Masłowská (1983), milovnice jazykových experimentů a cynismu, v nové próze Zabila jsem naše kočky, drahá balancuje s časopisem Yogalife v podpaží a antibakteriálním gelem na rukou po povrchu kuřecích křidýlek z rychlého občerstvení. Po šokujícím debutu už ale nemá moc vyvolat bouři.

Kdo by se necítil příšerně? Nic není, jak má! Vše je ztraceno! popotahovala a přemisťovala předměty na kuchyňské lince. Čajová konvička, granulovaná vláknina, ostropestřec, turboforma, u níž Joanne lhala, že to Ingeborg ji koupila u toho doktora od parazitů… Zatímco si ji koupila sama! Ano, sama! Kocovinové utrpení, jako pevně zavinutá konfeta, pouze čekalo na objekt, na který by mohlo vystřelit veškeré barvy, ornamenty a efekty. Ano, tehdy Joanne lhala, když jí vyprávěla o doktorovi, který léčí

Dorota Masłowská. Není obyčejnou ženou, která píše literaturu. Dokonce není ani obyčejnou autorkou, na kterou byla již před časem pověšena visačka PRESTIŽNÍ. Mít možnost vidět se s ní osobně, mísila by se ve mně zvědavost se strachem. Masłowská je výstřední, drzá, cynická; její díla neznají respekt ani k postavám, ani ke čtenářům, ani k autorce samot¬né, vlastně nerespektují vůbec nic. Ironie a sarkasmus pro¬stupuje každým odstavcem. Tuhle tezi si lze ověřit ve třech románech s jejím podpisem. D