David Vichnar

Monumentální sbírka esejí na širokém půdorysu mapuje genealogii pojmu média coby instrumentálu (s čím?) a lokálu (v čem?) napříč staletími i národními a disciplinárními kontexty: od české avantgardy a pražské školy přes Benjamina, nový román a Derridu až k Luhmannovi a Lotmanovi. Vydat se „za obrysy“ média nás sborník vyzývá, aby podnítil komunikaci mezi různými světy, které různá média vytvářejí.

Na základě citlivého čtení trojice kanonických a zhruba tuctu méně známých románů 20. století se autorka ve svižném výkladu, který neztrácí na hloubce či podnětnosti, kompetentně zabývá světy antiutopické a dystopické literatury, zejména jejím společenským a politickým přesahem.

Kniha literárního teoretika Josefa Šebka je vítaný a spolehlivý průvodce po dvou nejvlivnějších poválečných tradicích sociologického přístupu k literatuře a kultuře, které vycházejí z prací Pierra Bourdieua a Raymonda Wiliamse. Pokus o jejich aplikaci na dílo Ladislava Fukse však mohl být promyšlenější.

Jak to, co se vydává za objektivní neosobní styl, na sebe bere postupně čím dál osobnější rozměry?

Nejvýraznějším rysem prvních tří povídek Dubliňanů je rozpůlený narativní subjekt, v němž se dospělý spisovatel střetává s dětskou postavou, z jejíž osobní perspektivy se snaží podat jeho osobní příběh, ovšem v jazyce, který téměř neustále avizuje svou zkušenou cizost, svou dospělost a obývání prostor dětství obvykle nepřístupných.

Pro Štepána Dedala, jako ostatně pro Joycea samotného, napsat „sebe, jak se jmenuje a kde je“, znamenalo začít s tím, co je bezprostřední, konkrétní, elementární („Základní školu“ Joyceův originál označuje starobylým „Class of Elements“), a odtud pokračovat snahou o obsáhnutí „světa“ a „vesmíru“.

Již sám název recenzované knihy napovídá dvojí: že jde o práci věnovanou teorii a historii literárně-kulturní recepce, a to autora vnímaného okruhem vykladačů neméně širokým než rozporuplným. Této studii, jak se píše v Úvodu, tedy jde hlavně o postižení mnohoznačnosti Chestertonova díla