Čím detailnější znalost původních Foglarových příběhů čtenář má, tím více si druhý Hornův foglarovský počin užije. Příběh o zločinech rodících se z chudoby ale obstojí i samostatně.
ML
Martin Liška
Mladý, ale výrazný hlas katalánské literatury se zamýšlí nejen nad podobností postupného zániku lidských těl a menšinových jazyků.
Autorka románu Mizíme prozradila nejen to, jak by lidé její román vnímat neměli, ale i proč musela doma několik týdnů velmi opatrně vysávat nebo co mají Rakušané na mysli, když jedí „neprovdanou housku“.
Všechny, kdo si o sobě myslí, že Prahu znají a už je v ní nic nepřekvapí, autor spolehlivě vyvede z omylu.
Příběh převaděče a kurýra tajných služeb, nad nímž komunistická justice dvakrát vynesla rozsudek smrti, si pozornost bezesporu zaslouží, i když právě ta převaděčská a kurýrní činnost v románu přijde trochu zkrátka.
I když švédský novinář v oceňovaném románu o svém dětství vtipně glosuje tatínky, kteří mu prošli životem, mezi řádky si nelze nevšimnout nesnadného údělu jeho maminky.
Pokud chce vaše dítě vědět, proč Francii a Belgii zbrázdily kilometry zákopů kvůli výstřelům vypáleným v Sarajevu, je tato kniha právě pro něj.
Už v roce 1949 dokázal rakouský rodák popsat, kam se československá společnost ubírá.
Řadu informací autoři pochopitelně nemohli uvést napřímo, i tak je ale zřejmé, že Česko pomohlo a pomáhá napadené Ukrajině v míře, za kterou se rozhodně nemusí stydět.
V době komunistické diktatury sice psychiatrie neztratila svou pozici lékařského oboru, zároveň však nabízela nové možnosti represe – vždyť kdo odmítá cestu k beztřídní společnosti, nemůže přece být normální…
Přední jihočeský detektivkář si opět odskočil od Tomáše Volfa, rodnému kraji ale zůstává věrný. Román se nese v příjemně poklidném duchu, zajímavě přitom pracuje s proházenou chronologií jednotlivých kapitol.
Americký historik maďarského původu se tentokrát tematicky obrátil k významné části moderních dějin vlasti svých rodičů. Jeho schopnost vidět kontext a identifikovat podstatné momenty může obohatit i české čtenáře.
Snad každá stránka textu prozrazuje, že známý literární historik zpracovává jedno ze svých srdečních témat, a to způsobem, který má šanci stvořit další podobné srdcaře.
Britský autor bestsellerů pro děti změnil formu, svému stylu však zůstává věrný. A vesmír v jeho podání není zas tak pustý a nepřívětivý, jak by se dalo čekat.
První román trilogie o památných okamžicích stoleté války nabízí méně bojových scén, než by čtenář čekal, ale autor dokáže popsat i zdlouhavý přesun od města k městu natolik poutavě, že nedovolí knihu odložit.
Příběh tří generací žen se čtivě prolíná s osudy slezské oblasti postižné válkou i následným budováním socialismu. Navzdory regionální zakořeněnosti ale zůstává univerzálně srozumitelným.
Příběh indiána, který se na konci 19. století ocitne sám a bez prostředků v Marseille, zdaleka není jen příběhem o shánění potravy a boji s xenofobií a byrokracií.
Přiblížit dětem realitu války je vždy nesnadný úkol. Nejnověji se s ním popasoval jihočeský historik Dalibor Vácha, autor v tematice druhé světové války již etablovaný.
Příběh muže, který se pokusil zabít Ježíše Krista jen několik dní po jeho narození, je mnohem složitější a pestřejší, než by se podle zmínek v Bibli dalo očekávat.
Zápisky litevské lékařky představují další otřesné svědectví o tom, jak nízkou cenu měl v období stalinismu lidský život. Přeživším pak úřady nedaly klid ani dlouhá léta po oficiální rehabilitaci.
Rakouský autor opět přichází s příběhem, který se sice nejspíše neodehrál, ale který se dost dobře odehrát mohl.
Jsou-li zasazeny do správného odborného kontextu, mohou i nařízení o chůzi přes Karlův most nebo Masarykův vztah k abstinenčnímu hnutí představovat inspirativní zdroj pro zkoumání dané doby, nikoli pouhou historickou kuriozitu.
Ve své vlasti etablovaný estonský spisovatel se představuje románem o rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatného Estonska, v němž se střídají perspektivy i stylistické roviny, ale přesto zůstává kompaktním celkem, kde každá součástka dopadá na své místo.
Lars Mytting potvrzuje svou pověst podmanivého vypravěče, který dokáže čtenáře uchvátit i popisem prosté výměny náboje v komoře lovecké pušky.
Druhý román Eliho Beneše se od vydařeného debutu liší téměř vším: dobou, prostředím i dojmy, které si čtenář z jeho četby odnese.
Převod prvních komiksových příběhů Rychlých šípů do textové podoby plní svou roli úvodu do foglarovského světa nejen díky modernizaci jazyka i reálií. Dospělé čtenáře pak potěší skryté odkazy.
O tuzemských příznivcích letničního hnutí slyšel nejspíše jen málokdo, o Svědcích Jehovových se většina populace poprvé dozvěděla až po sametové revoluci. Budovatelé socialismu v nich viděli protivníky, se kterými si navíc dost dobře nevěděli rady.
Literární zpracování příběhů z archivu Paměti národa, jejichž společným jmenovatelem je láska, představuje emocionální nápor i připomínku toho, jakou netušenou sílu v sobě dokáže najít ten, kdo opravdu miluje.
Mladý moldavský autor nejen poodhaluje vnitřní strachy vlastní i ty, jimiž trpí hlavní postava jeho románového debutu, ale přibližuje i svůj komplikovaný vztah k železnici, která v románu hraje důležitou roli.
Debut moldavského spisovatele ukazuje, jaké to je žít se vzpomínkami na dětství v zemi, která již neexistuje, mít matku v zemi, která oficiálně neexistuje, a čelit vnitřním démonům, o kterých si namlouváme, že neexistují.
