Dopoledne bylo chudé na zážitky. Po ránu jsem psal básně pro děti, za které dostávám celkem dobře zaplaceno. Práce se mi nedařila. Ať jsem se namáhal, jak jsem se namáhal, moje básně pro děti vyznívaly smutně, příliš smutně na to, aby se líbily redaktorům literatury určené dětem, kteří rozhodují o tom, jestli se moje básně budou nebo nebudou dětem líbit.
PB
Petr Borkovec
Jmenuji se Petr Borkovec, narozený sedmnáctého dubna 1970 ve Vlašimi. Před lety, když jsem s těmito sloupky začínal, jsem si slíbil, že každý z nich bude o krásné literatuře. Svůj slib jsem ani jednou neporušil.
V poblázněném zlatě, co se po poledni rozblikalo mezi mokrými stromy, se párkrát na vteřinu ukázal budoucí teplý a měkký dubnový svět. Rozsvěcel se a zhasínal, rozpálený a strojený – potom se propadl do temnoty. Černé skvrny dlouho bledly na sítnici oblohy. Mrholilo. A o půlnoci mělo nebe barvu krysí srsti, v jejímž stříbře kvetl květ a ozývali se ptáci. A zas deštíček!
Japonský básník Rjúta Iida napsal zvláštní zimní trojverší o kaprovi a kádi. Pokoušel jsem se ho přeložit na stolku s očními kapkami už od rána. Bez uspokojivého výsledku.
Píšeš, že odstavec plný podzimních kytek, který jsem ti poslal jako omluvu, čteš nyní v mojí nové povídce. Prý tě to „zamrzelo“? Musím hned napsat, že je to celé horší.
Po obědě jsme chtěli vyrazit pro pstruhy do lesních sádek. Nebyly daleko, ale od rána jsme o tom mluvili jako o malém výletu. Vyklepávala sis dokonce ten větší batoh, zatímco jsem nemohl najít termokabelu.
La stagione è iniziata – pláže, které mě na obzoru obklopují, se každý pátek odpoledne už skoro naplní, slunečníky tam stíní, auta se lesknou směrem k lesklému moři a psi na odpočívadlech čůrají do rukoly. Letní sezóna 2024 zahájena jakoby nic – i přísným editorům sloupkařských rubrik měkne oko a ani nezpozorují, když se literárně-společenský sloupek promění v recenzi drinku. Což se právě stalo.
Nemám rád, když sloupkaři a spisovatelé causerií (spisovatelky to většinou neprovozují) otevírají hru vyznáním, že jejich sloupek vznikl namísto nějaké životní radovánky, které se mohli oddávat, kdyby nemuseli motat věty, co jsou po termínu. A nesnáším, když naznačují, že ta zabitá radovánka byla milostná, přičemž se nepochybuje, že vášeň je osobitá, oboustranná a jako z románu. Do toho drobně prší a jaro bylo nebo bude.
Kdyby mi ten vzkaz neposlal, psal bych o tom, co hrozivého se mi zjevilo v koruně nebohého javoru, který letos zase obrazil třímetrovými výhony, protože ho léta špatně stříhám. Dělám si z něj vrbičku, jak mi kdysi dávno řekl nějaký úplně cizí zahradník. A připojil, že jednoho dne mi to ten javor oplatí. Což se letos v předjaří, v takové té předjarní vteřině, kdy se slunce vyřítí z mraků a začne pálit jak blázen, stalo.
Výčepní Janka Vríčanová z Furmanskej krčmy v Dolnej Štubni umřela. Hena, která mi o tom přes plot řekla, když jsem vynášel kufry z auta a ptal se, kdy a kam půjdeme na pivo, nic víc nevěděla. Vlastně si nejdřív ani nemohla vzpomenout, jak se Janka jmenovala příjmením. Potom si jméno vybavila.
Než jsem jednoho dne ke konci 20. století daroval svou šest let budovanou entomologickou sbírku chlapci, kterého jsem doučoval literární výchovu, moje srdce náleželo broukům. Celé. Především střevlíkům a květným tesaříkům. Ten hoch byl synem školníka, trpěl nějakou tělesnou slabostí, koktal a já si nemůžu vzpomenout ani na jeho křestní jméno.
… fiala se ukázala v koruně trávníku. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.
„Dio mio! Dio mio! Che orrore!“ Skláněli se nad kmenem stromu, který na obnažené písčině zapomněl odliv, a pokoušeli se ho převrátit. Jejich hlasy zazněly tak jasně, jako by vycházely ze samého okraje pláže a jako by směřovaly právě a jen do okenic mého apartmánu, ale byl to klam ranního mrazivého vzduchu a nepřítomného moře.
Je to tam, kde slavík zpívá v napůl opadalém ořešáku a kde se večeří kousky studené polenty. Kde psi pátrají po lanýžích, co rozkvétají pod zemí drobnými černými květy, a kde hřbitovy vypadají jako dlouhé verandy s doprovodem oblouků.
Šel jsem pomalu a pořádně se díval. Chůze v ještě chladném písku, který ale slunce už začalo ohřívat, byla vzrušující. Zdálo se mi, že vzdálenosti narůstají, lidské hlasy se ztrácejí a slábnou.
Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.
Řídil jsem a poslouchal rádio a všiml si, že dopravní zpravodajství jsou dnes plná předmětů na silnicích. Po celou cestu prudce svítilo slunce a vál mírný vítr.
Koreanistka, k níž letos v předjaří a na jaře pořád jezdím, protože spolu překládáme krátké básně dávných korejských kurtizán, bydlí v paneláku na okraji města. Její sídliště není velké, je staré a mezi baráky roste řídký les a zlatice, které rozkvétají.
Plány na třicátý book club v městečku D., který měl otevřít další úspěšnou sezonu s knihami a živými spisovateli a členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.
Neodpověděla a také se zarděla. Oba zmlkli. V dálce na moři plul a kouřil parník. Zadívali se na něj. „Pročpak nevypravujete?“ zašeptala.
Německá spisovatelka Christine Brücknerová a její manžel Otto Heinrich Kühner, taky spisovatel, mě pozvali do svého domku v Kasselu, abych tu prožil jeden říjen. A k pozvání připojili fotografie, na kterých jsem uviděl, že jejich domek je zepředu i zezadu zarostlý levandulí a malými růžemi a že v zahrádce stojí socha nymfy, která jde do vody. Nebo z vody. Napsal jsem, že děkuju a že přijedu.
Jednoho dne všeho nechat, nějak si pobalit a nadobro se odstěhovat do hotelu.
Už deset let se mi na začátku podzimu zastavuje dech. Než řeknu z čeho, řeknu, jaké to zastavení je. Nepodobá se totiž ničemu jinému v mém životě!
Překládat sloku složenou ze čtyř rytmicky uspořádaných a rýmovaných veršů je jako vzpomínat.
Karel mi napsal, že minulý víkend dělali první zahradní táborák a že to bylo fajn, akorát že rušili bažanta, co se „usídlil v blízkém cypřišovci“ a už chtěl jít spát.
Měsíc a tři dny nevyšla z bytu. Nechodí ani s odpadky. Nechodí na balkon, protože na balkoně číhá aerosol. Na balkoně stojí pytle s nevynesenými odpadky, které tam spouští oknem, aby nemusela otevřít balkonové dveře.
Chtěl bych si důkladně prohlédnout ledňáčka. Jistěže volného, ne v zajetí. Několikrát v životě jsem zahlédl, jak přelétá potok nebo protíná druhý říční břeh. Ale byla to jenom modrá vteřina.
Karel Gott a Richard Krajčo se před časem dohodli, že si zažertují se Smrtí, a na Vánoce nám ji přilepenou lepidlem k sesli (i s kosou) přivezli ukázat. Vánoční hit s názvem, o němž se nepochybuje, jsme slyšeli a viděli skoro všichni.
Pět měsíců civilní vojenské služby v polovině devadesátých let (víc to nebylo, protože pak jsem onemocněl), které jsem prožil jako ošetřovatel v jednom pražském domově důchodců, jsem skoro beze zbytku vytěsnil z paměti.
Jsem spisovatel na volné noze a kvůli wuchanské pandemii jsem se ocitl ve finančních potížích.
