Kateřina Středová

Dva příběhy stárnoucích spisovatelů – jeden reálný, druhý fiktivní – a jejich posledního vzplanutí pro mládí a krásu, tváří v tvář vlastní směšnosti. Útlá knížka zaujme uměleckými ilustracemi, překvapí humorem i neobvyklým žánrem „récit“ a možná čtenářům otevře jiný pohled nejen na Goetha, ale i na Mannovu Smrt v Benátkách či na mineralogickou sbírku Národního muzea.

Spíše než otevřeným deníkem, jak uvádí anotace, je kniha Nevím otevřeným rozjímáním, otevřenou zpovědí i otevřeným loučením s nejbližšími.

Každý z nás jistě zažil řadu nezapomenutelných (ať už v tom dobrém, nebo horším smyslu slova) setkání. Ondřej Škrabal vypráví jak o lidech, kteří jsou nepřehlédnutelní, tak i o těch nenápadných, z nichž někteří se vybarví teprve postupně. A o tom, jak nás mohou taková setkání do budoucna ovlivnit.

Autorka dystopického románu a publikace o psychologii karnismu a veganství nyní zkouší další žánr – humoristickou prózu. Více či méně zábavné historky zabalila do podoby terapeutického deníku, který ale sklouzává spíše k jinému typu literatury.

„Proč si dva lidi, dva nejbližší, nedokážou říct, co se děje?“ „Proč si staví mezi sebe zdi a hledají výmluvy…“ Jolka, studentka ruské literatury, přijíždí na stáž do Petrohradu, aby se mohla ponořit do světa, z něhož vzešly její oblíbené postavy, ale také aby se zkusila oprostit od šrámů, které už ve svém životě utržila a po kterých jí zůstalo v hlavě mnoho podobných „proč“.

Šestero příběhů zasazených do dob dávno minulých způsobem vyprávění nápadně připomíná pohádky, ovšem ty drsné andersenovské. I když většinou nekončí tak tragicky jako původní pohádky pro dospělé, rozhodně dávají čtenáři mnoho podnětů k přemýšlení. Mnohé lidské nectnosti v nich zobrazené vídáme přece kolem sebe každý den, jen převlékly kabátec.

Když se dva lidé narodí blízkým kamarádkám v tentýž den a od prvních okamžiků sdílejí stejný pokoj, pojí je víc než dětské přátelství. Vzniká mezi nimi pouto, které dává sílu překonat lhostejnost a alkoholismus v rodině i beznaděj a bolesti dospívání v chátrajícím Městě. Co se ale stane, když se jejich cesty rozdělí?

Prostor povídek Vratislava Kadlece zabydlují velmi obyčejní lidé. Autor je však staví před situace neobyčejné, absurdní až fantastické. Mnohdy tak nejen postavy, ale i čtenáře nutí opustit svět logiky, kterou jsme – slovy jedné z postav – „nemocní“.

Příběhy podávané očima asistenta autistických „dětí“ ukazují, jak těžké je pro lidi s tímto hendikepem soužití s námi, příslušníky většinové společnosti. Ačkoli jsou mnohé z popisovaných situací úsměvné, při čtení také často zamrazí.

Letošní Literární cenu Knižního klubu získala Ema Labudová s novelou Tapetář. Pod nenápadným názvem se skrývá příběh plný netolerance a strachu, který zaujme i nezvyklými kulisami severní Anglie.

Vyprávění vystavěné okolo deníkových záznamů o vývoji dítěte v letech 1936–40 zachycuje starosti mladé paničky, jejího muže a jejich okolí. Starosti maloměšťáků se nám mohou zdát vzdálené, banální či nezajímavé, ale jen do chvíle, kdy autorka začne převracet svět svých postav naruby.

3. prosince 2018 zemřel ruský spisovatel, milovník jazzu a Puškinova díla Andrej Bitov. Autora mohou čeští čtenáři znát především díky jeho románu Puškinův dům, jehož český překlad čekal podobně strastiplný osud jako ruský originál. Dožil se 81 let.

Nina Šulgina, ruská bohemistka a slovakistka, zprostředkovala ruským čtenářům díla Milana Kundery, Michala Viewegha a mnoha dalších českých i slovenských autorů. Jejích překladů si vážili čtenáři i autoři překládaných děl.

Milan Ohnisko a David Koller spolu hovoří o dětství a dospívání v komunistickém Československu, o začátcích kapely Lucie v divokých devadesátkách a také o hudbě a inspiraci. Do jaké míry je to ale pravda a do jaké fikce?

Jak zachránit rozpadající se manželství a má vůbec ještě cenu ho zachraňovat? A co dělat s dalším životem? Na tyto a mnoho dalších otázek se snaží najít odpovědi protagonisté Ermlovy knihy Můj muž, má žena při cestě do indického Ladaku.

Výtvarně poutavá publikace přináší zajímavé postřehy ze života různých druhů opic. Díky formě krátkých veršů si tyto poučky snadno zapamatuje celá rodina, pokud je ovšem rozluští! Skákající písmena, ztvárněná samotnými opicemi, vyžadují notnou dávku představivosti.

Druhá kniha oceňované novinářky Adély Knapové přináší zajímavě vystavěné vyprávění, jehož ústředním bodem je člověk, který není ničím pozoruhodný. Autorka však na úsecích z jeho života ukazuje, že i průměrnost a pasivita mohou být pro okolní společnost nepřijatelné.

Kdo je Nami? Tato otázka by mohla být podtitulem celé knihy. Biance Bellové se podařilo napsat knihu, která se velmi blíží iniciačnímu románu.