Anna Melicharová

Cestování je dnes snadné, najít panenské kouty země je však čím dál tím těžší. Spolu s hrdinou Perugova románu po nich můžeme pátrat na zažloutlých stránkách knih i takříkajíc za humny, v Evropě. Ale jsou tam ještě?

Inteligentní a příjemně lenivá detektivka má velkou šanci oslovit i čtenáře, kteří žánru běžně neholdují. Jako jeden z prvních románů tak úspěšně prošlapává cestu andorrské literatury k českým čtenářům a zároveň jim nenásilně otevírá svět, z něhož pochází.

Vypravěč z první Sorrentinovy knihy se vrací, aby se podělil o trochu nostalgie. Jeho vyprávění však působí dojmem, jako by si nedokázal vybrat a natáhl si přes nablýskané mokasíny krále večírků teplé papuče rozněžnělého důchodce.

Kdo má rád Sorrentinovy filmy, nebude zklamán ani jeho románem: své místo v něm mají velkolepé scény i napětí mezi mládím a stářím. Je však třeba přistoupit na jeho hru a nechat se unášet neučesaným hovorovým stylem nenasytného vypravěče.

Zajímavý název a téma pokroucených vztahů ve zdánlivě vzorných rodinách plus trocha mrazivých tajemství k tomu – nic z toho není dost nové, aby kniha čtenáře překvapila. Pozornost věnovaná dětství a umně dávkovaná nejistota z ní však dělají solidní žánrové čtení.

Jak to udělat, aby kniha byla, nebo naopak nebyla argentinská? Proč chybí snaha napsat „velký argentinský román“? A co si z knihy s názvem Argentina! Argentina! mohou vzít zahraniční čtenáři? O tom, že spisovatel představuje nejmenší nebezpečí pro společnost, když se drží svého řemesla, a o svých dalších spikleneckých pravdách se na veletrhu Svět knihy svěřil Rodrigo Fresán.

Pohled na padající hvězdy přímo nutí ke vzpomínání. Chvíli se zdá, že vůně tymiánu nikdy nevyprchá a nikdo víc už nebude umírat, ale čas to přece změní. Nostalgie však naštěstí není totéž co beznaděj. Vypráví o tom už třetí román Julia Llamazarese přeložený do češtiny, tentokrát vybraný z jeho novější tvorby.

Jak si pomáhají sourozenci v jeho románu Davidův dům? Jak spisovatele Michela Lamberta podporovali členové vlastní rodiny? Co sám dělá pro své kolegy spisovatele a jaký význam mohou mít dílny tvůrčího psaní pro psychicky nemocné nebo pro vězně? Leitmotivem rozhovoru s belgickým autorem se nečekaně stala pomoc v různých podobách.

V ostře sekaných kapitolách se deštivým Bruselem míhá skupinka přátel dvou bratrů – malíře Martiala a psychicky nemocného Serge. Něha, vážnost i smysl pro humor vytvářejí citlivou a pokorně psanou prózu, které prospívá i skromný rozsah. První český překlad představuje belgického autora Michela Lamberta, v jehož tvorbě by se jistě dalo najít ještě leccos zajímavého.

Román považovaný za stěžejní dílo frenetické literatury se zmítá mezi parodií a vážností. Autor se chce vysmívat přežile hrůzostrašným historkám, ale sám se zamotává do složitých epizod vyprávění. Hravost i děsivost textu se ovšem vytrácí vinou nedotaženého překladu, který příběh činí záhadnějším, než původně byl.

Thomas šťastnými chvilkami probíhá s pocitem, že to je přece celý on a není třeba se nad tím pozastavovat, zatímco protivenství v něm rezonují a množí se donekonečna. Považuje se tak trochu za Proustova méně šťastného dvojníka, není ale jisté, jestli na to má nárok; podobně se můžeme ptát, jak moc se Proustovým kvalitám přibližuje či vzdaluje autorka.

Jak skloubit quebeckého pošťáka s japonskou poezií a exotikou Antil a další podrobnosti o tom, co se skrývá pod lákavým zpracováním českého vydání knihy Podivuhodný život osamělého pošťáka, vydané zásluhou nakladatelství Plus – to vše prozradil v rozhovoru kanadský autor Denis Thériault, když přijel do Prahy český překlad představit.

Madridská čtvrť Carabanchel žije po celé roky ve strachu před dalším útokem masového vraha, ten strach a hnus k ní ale v podstatě už patří. Llorenteho román, krutě upřímný příklad žánru „hardboiled“, vyžaduje odvážné čtenáře, a to vzhledem k obsahu i ke zběsilému rytmu vyprávění.

Henriette neboli Netka, pro vnoučata Mamika, má zpola slovanskou krev, je totiž dcerou polského šlechtice a francouzské vychovatelky Marie-Hélise. Kniha připomíná album starých fotografií, které postupně odhalují zapomenutý příběh, opakovaně se vracejí k některým jeho postavám a scénám a mnohé jen naznačují v rozmazaných siluetách.

Le Garçon (Chlapec) spojuje charakteristiky iniciačního a historického románu, především je to ale cenný umělecký artefakt. Erotické i násilné scény se zarývají pod kůži, jsou čisté, bez zbytečné obscenity. Přestože román nabízí zajímavé prvky, jako je efekt „dépaysement“ či protnutí „malých“ a „velkých“ dějin, jde v něm spíše o potěšení z každého slova, z každého obrazu rodícího se před očima čtenáři stejně jako hlavnímu hrdinovi, jenž se vydal objevit svět.

Dnes tak oblíbeným útěkem z civilizace do divočiny – konkrétně části Kyrgyzstánu – se matka snaží zachránit, co se ve výchově syna nepodařilo. Jednoduchý příběh se přes osobitou formu překvapivě dobře čte a kromě věčného tématu rodinných vztahů přináší závan exotismu.

Knihu otce „nového románu“ Alaina Robbe-Grilleta dostali čeští čtenáři do rukou s šedesátiletým zpožděním. Je to však trochu poťouchlý dárek. Zarputilé opakování některých scén a chladná atmosféra textu zprvu působí odtažitě, s odkrýváním děje se však zvyšuje jejich dráždivost. Jisté obvyklé čtenářské požitky se dostaví v jiné podobě a jiné vůbec, rozhodně ovšem nemůžeme říci, že Voyeur je zajímavý jen jako objekt literárního zkoumání. A ano, je to kniha ke čtení, ač ke čtení trochu jinému.

Lehkost a střídmost, podobné japonské kaligrafii, přibližují obrazy abstrakci, tedy neurčitosti, v níž nám zákonitě cosi uniká. Kdo však věnuje čtení potřebnou dávku energie, jistě nebude zklamán.

Jsou chvíle, kdy nás osud nešetří, a taková situace se stává východiskem románu Jiné životy než ten můj: tsunami, rakovina, dluhy... Text se místy pohybuje na hranici kýče, ale vzhledem k závažnosti námětu by nás takové odsouzení mohlo usvědčit z přílišného cynismu. Což tedy dovolit si trochu toho dojetí a přiznat si, že jde o holou skutečnost: opravdu není přibarvena do růžova, ale ani do černa.

Lehkým stylem plným paradoxů a point Vian mluví o závažných tématech osobních i všelidských. Díky svěžímu překladu Jiřího Dědečka jeho slova směle zpívají, smějí se a někdy i drze vyštěknou také v češtině. Často poprvé.

Milostná štafeta, s níž obletíme celý svět. Postavy – a že je jich opravdu hodně – nacházejí různé podoby rozkoše s pestrým vzorkem partnerů a v neuvěřitelně proměnlivých kulisách. Kniha bude mnohé jistě bavit, některé možná i urazí, i to však zřejmě bylo jejím záměrem. F.-O. Giesbert má rád provokaci a tento román očividně zkouší, co čtenář unese.