Ivana Myšková

Jsou dny, kdy si nepřeji nic jiného než vyvádět ztracená domácí zvířata z lesa. Zrzavého Huberta jsme objevili pod vykotlaným pařezem mezi bílými a růžovými dymnivkami, zuboženého a vystrašeného. Hubert došel k poznání, že svoboda lesa není pro každého.

Jedním ze slov, která mě děsí, je revitalizace. Je to slovo-kapsa, do níž se dá ledacos nacpat a dobře schovat. Obvykle pravý stav věcí. Teprve když se od slov přejde k činům, kapsa se protrhne, vysype a my vidíme, že se nám jako to, co je ve veřejném zájmu, prezentovalo cosi, na čem si zřejmě kdosi kapsu namastil. Prokleté kapsy!

Ženská důstojnost je křehká. Někdy závisí jen na dvou věcech – na podprsenkách a punčocháčích. Ale proč vlastně? Přiznám se bez mučení – neumím nosit ani jedno. A vlastně se bojím žen, které to umí a vyžadují to po druhých.

Můj muž se mi často směje, že věci nedělám ve správném pořadí. Hrozně to pletu. Zvlášť když se někam vypravuju. Místo abych snídala a balila si věci, vyřizuju maily, zalévám, listuju literárním časopisem, hledám druhou náušnici… Teprve ve chvíli, kdy mám vyběhnout na vlak, vybírám, co si vezmu na sebe, a hledám šňůru od počítače.

Sběr ostružin je pokaždé spjat s rizikem, že se popícháte. I to mě na něm baví. Prvních pár trnů pronikne látkou šatů prudce a nečekaně, zatímco jiný otrněný šlahoun šmátrá po nohách a další neodvratně vniká pod šaty.

Dlouho jsem neměla svou stráň, protože jsem vyrůstala v polabské rovině. Jedinou blízkou vertikálou bylo „dobrotivé Řípisko“, viniční vrch Sovice a všudypřítomné chmelnice. Za dobré viditelnosti jsem vzhlížela k horám vyšším, ale až o dvacet kilometrů vzdálenějším. Teď pod nimi bydlím.

Kafkovi je možné rozumět i nerozumět mnoha způsoby, jak se o tom teď, v jeho „výročních dnech“, pěkně přesvědčujeme. Já už několik let myslím na to, že Kafkovi rozumím spíš psychologicky než filozoficky. Myslím, že rozumím jeho humoru, úzkostem, komplexům, pocitům viny i nízké životaschopnosti a obdivu vůči těm, kdo její nedostatek nepociťují ani v nejmenším.

Všechny vlaky na trati Zábřeh–Pardubice se zastavily kvůli srážce „s osobou“ a my získali hodinu dvě k dobru nebo ke zlu. Nepospíchali jsme, ale úzkost z vědomí, že kdesi vpředu děsivým způsobem zemřel člověk, smíšená s úzkostí z nehybnosti stojícího vlaku se na rozdíl od vlaku mohla dát každou chvíli do pohybu. Naštěstí jsme seděli ve vagonu se stahovacími okny a měli jsme v kupé studenta.

Vlakové kupé je někdy jako ordinace. Z člověka naproti vám se vyřine pár mililitrů bolesti a vy na to nešikovně lepíte slova, která pokládáte za hojivá. Jako z chlapce, kterého jako nemluvně vyhodili do popelnice. Nebo z muže, jehož válka na Ukrajině připravila o řadu přátel a sousedů, které jsme spolu v tom kupé oplakali.

V patnácti jsem prodělala operaci čelisti. Sdrátované zuby, oteklá tvář a dlouhý pobyt ve vojenské nemocnici – to nebylo nic proti záchvatu paniky po probuzení z narkózy. Byla jsem přesvědčená, že se udusím a nikdo mi nepomůže, protože jsem nemohla mluvit. Sestra sice byla nadosah, jenže seděla u stolku zády. Daleko horší bezmoc teď prožívá můj otec.

Paluba vyřazeného vládního speciálu na trase Brno–Praha, říjen 2025. U stolečků na odrbaných sedačkách sedí Nadšéf, Velkej šéf, Šéfka podšéfů, Podšéf I, Podšéf II a Účetní. Během letu ze stěn a ze stropu každou chvíli vypadne šroubek a kutálí se po nestabilní podlaze. Zpoza opěradel sem tam vykoukne hlava v bílém klobouku, kterou ostatní odhánějí slovy kšáá, někteří po ní cvrnkají vypadlé šroubky.

Sestře se v autě ukryla kuna. S něhou, jakou chová ke zvířatům, mi ukazovala drobné stopičky od tlapek, které na kapotě zůstaly po deštivé noci. Stopy vedly až pod kapotu. Právě v polstrování, které tlumí nárazy a chrání motor, byla vykousaná díra pro kuní tělíčko.

Naše dny vypadají, jako by je uplácalo dítě. Co je nahoře, mělo být dole, co je dole, je nahoře, co mělo být uprostřed, je na krajíčku a tak podobně.

Není lehké žít ve společnosti, která soustavně opovrhuje téměř vším, na čem vám opravdu záleží. Není lehké žít ve společnosti poměřující právo na existenci blíže nespecifikovanou užitečností, která je jen převlečenou účelovostí a ekonomickou výtěžností.

Mám ty telefonáty ráda. Slavnostní chvíle, kdy zavolá D. a řešíme spolu neslušná slova v povídkách českých autorů, které chystáme do vysílání. Slova, jež jsou v odpoledním rozhlasovém vysílání stále ještě nepřípustná.

Zhruba touto dobou před dvěma lety jsem se ocitla v mrazivé Vídni, abych tam v jednom z rezidenčních bytů v MuseumsQuartier pokračovala v psaní románu. Možnost, která by za jiných okolností byla radostná, však v situaci tvrdého lockdownu, kdy bylo zamrzlé všechno, nabírala spíše podoby děsivého snu.

„Za ty dva roky jsem nic nepublikovala,“ prohodila ke mně jen tak mezi řečí během přestávky Sjezdu spisovatelů básnířka Jitka Bret Srbová. Která se před dvěma lety stala předsedkyní nenápadné profesní organizace Asociace spisovatelů, což je spíš, přiznejme si, za trest.

Kdyby byl český literární provoz patřičně diverzifikovaný, kdyby existovalo více podobně zaměřených cen, kdyby autoři mohli psát za lepších podmínek a ze svých knih získávali alespoň třetinové zisky knižních distributorů, nakladatelů a knihkupců, nemusela by knižní cena Magnesia Litera každoročně vzbuzovat tolik vášní a zlé krve.