Marcel Černý

Dne 14. října 2015 se v Literárním salonu Památníku národního písemnictví v Praze konal křest zatím posledního českého překladu z bulharské literatury – románu Matky. Jeho autorku, bulharskou spisovatelku Teodoru Dimovu (*1960), jsme u nás při této příležitosti přivítali již podruhé, neboť poprvé byla na sklonku roku 2013 přítomna oficiální premiéře své Adriany (Адриана, 2007; česky 2013).

Věže, chrámy, gotika, secese, novější architektura a neutuchající turistický jásot… Praha jakožto metafora sebe sama, zahalená mlhou a těžkými deštivými mračny. Zalitá sluncem a znovu tonoucí v dešti. Uhájivší sebe i svá tajemství…

Román Adriana je tedy autorčinou třetí knihou v daném žánru. Jde o prózu pozoruhodnou již svou formální stránkou. Titulní hrdinka je od počátku přítomna jen nepřímo – v posmrtných vzpomínkách a samotný vypravěč, mladý spisovatel Teodor, ji nikdy nespařil, takže Adrianin příběh je převypravován hned ve zdvojené perspektivě: poprvé Adrianou mladé společnici Juře, Teodorově sestřenici, podruhé vlastnímu vypravěči, který Juřin skaz zprostředkovává potencionálnímu čtenáři.

Pokud má být poezie skutečně pravdivá (nepředstíraná, nefalešná), může podle Kristin vzniknout dvěma způsoby: v prvním případě je hlavní inspirací okolní svět („metafyzika každodennosti“), reflexe viděného a zaslechnutého, básník chce své „poznání pravdy“ sdělit právě tomuto světu a slova jsou mu prostředkem, materiálem k tomuto sdělení; ve druhém případě poezie vyvěrá a prýští přímo z jazyka a sdělení zkouší jeho nosnost, jeho možnosti a limity.

Malíř Valentin Popov (nar. na sklonku roku 1947), původem Bulhar, žijící od svých 27 let (čili od roku 1975) trvale v Praze, přijal naši zemi za druhou vlast a cítil potřebu podělit se o pocity z tohoto vnitřního přerodu s novokrajany v samostatné, česky napsané knize Bývalý cizinec s podtitulem Popsané věci a mottem „Lidé z dávnověku malovali vlastními exkrementy. Zůstalo jim to dodnes.“

Autorčina nejnovější kniha se podstatným způsobem dotýká problematiky české kulturní účasti v životě novodobého Bulharska (běžně se setkáváme i s pojmy „česká intelektuální expanze“, „česká kulturní okupace“ či „civilizátorská úloha Čechů“), jež je již tradičním, ačkoli stále aktuálním předmětem české bulharistiky a bulharské bohemistiky.