AS

Alexej Sevruk

(1983) studuje na ÚSVS FF UK v Praze. Věnuje se publicistice a překládání. Podílí se na činnosti o.s. Svobodné Bělorusko.

Posledně jsem poodhalil Vaší Královské Milosti panoráma svých vztahů se ženami. A teď trochu o mých vztazích s KGB. Doufám, že Vaše Nebeskost ví o této instituci aspoň něco. A když ne, tak si uděláte určitou představu na základě mého následujícího vyprávění.

Najednou vše přestalo být kontrolováno. Vládě nezbývalo nic jiného než připustit, že na ulicích panuje občanská válka, jen namísto kulometů se v ní válčí chronomaty. A tato válka nebere konce, protože nepřekonatelná touha po čase se přiživuje na pomíjivosti času, a nikdo se nikdy sám od sebe nenabaží trváním mládí, nikdo se dobrovolně nezřekne přání zastavit svůj biologický věk v bodě největšího rozkvětu. Vláda nedokázala tuto válku zvládnout. A tak na ní začala vydělávat.

"Střední Evropa pro mě je místem, kde se cítím pohodlně. A tím nemám na mysli, že se tu dá dosyta najíst, že tady nefouká a podobně. Pohodlím mám na mysli porozumění s lidmi. Když jsem před mnoha lety byl poprvé v Německu, tak jsem se tam, abych pravdu řekl, cítil jako přírodozpytec. Jako bych byl nějaký Humboldt, který popisuje rostlinnou a živočišnou říši."

Významný ukrajinský spisovatel Leopold von Sacher-Masoch měl ve všem smůlu: dokonce se mu povedlo zemřít 9. března – to abychom neměli čas si ho připomenout během pravidelných oslav výročí narození „tatíčka Tarase“. O jeho bezděčné příslušnosti k masochismu nemluvě… Všude jen slyším udivené dotazy: významný? ukrajinský? bezděčný? Vezměme to tedy postupně, od jednoduššího ke složitějšímu.

S literárním vědcem, překladatelem, kritikem a publicistou Oleksandrem Bojčenkem (nar. 1970) jsme se potkali v jedné z četných kaváren města Černovic – starodávné multikulturní metropole Bukoviny.

Jurij Andruchovyč, jeden z nejvýraznějších současných ukrajinských autorů a všestranných kulturních činitelů, přišel na svět 13. března 1960 ve městě Stanislav (dnes Ivano-Frankivsk) v ukrajinské Haliči. Vystudoval Ukrajinský polygrafický institut ve Lvově a ve studiu pokračoval na Literárním institutu M. Gorkého v Moskvě, který absolvoval v r. 1991. V roce 1994 obhájil disertaci o ukrajinském modernistickém básníkovi Bohdanu-Ihoru Antonyčovi, jehož tvorba byla v sovětském období zakázána.

Román, jenž nese podtitul Příběh jednoho vynálezu, tvoří pětadvacet kapitol, přičemž každou kapitolu lze vnímat jako samostatný text, jakousi reportáž z pomyslné a ne příliš vzdálené budoucnosti. Zde se bezesporu odráží původní novinářská profese autora, přinášejícího reportáže ze své vlastní antiutopie, fikčního světa, za kterým lze rozpoznat rysy naší současnosti.

Ve vydavatelství Národní knihovny ČR – Slovanské knihovny vyšla na sklonku léta neprávem opomíjená kniha Zelené evangelium, představující výběr z básní jednoho z nejvýznamnějších ukrajinských básníků 20. století, Bohdana Ihora Antonyče.

Debutoval v roce 1995 básnickou sbírkou Cytatnyk, následovalo dalších pět básnických sbírek (Heneral Juda, 1995, Pepsi, 1998, Balady pro vijnu i vidbudovu, 2001, Istorija kultury počatku stolitťa, 2003, Maradona, 2007), díky kterým stanul po boku svých starších kolegů jako Jurij Andruchovyč nebo Oksana Zabužko.

Kniha žánrově leží někde mezi „pokusem o intelektuální autobiografii“ (zastoupenou knihou Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (čtenáře obeznámeného s českou literaturou napadne rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground).

U příležitosti nominace předního současného běloruského básníka Ryhora Baradulina na Nobelovou cenu za literaturu vydala Národní knihovna v Praze – Slovanská knihovna dvojjazyčnou česko-běloruskou publikaci s názvem Žít!. Kniha představuje průřez básnickou tvorbou Baradulina a bezesporu potěší každého milovníka poezie.