Jan Lukavec

Baker zasazuje lidské dějiny do rámce veledlouhého kosmického vývoje. V duchu konceptu Big History sleduje vzestup komplexity od velkého třesku po digitálně propojenou civilizaci a tvrdí, že jsme „pralidé v módních botách“. Jeho optimistická vize lidstva jako sebeuvědomělé části vesmíru však vyvolává otázku, zda už nejde spíše o metafyziku než o dějiny.

Křivoklátsko nejsou jen vzácné ekosystémy a diskuse o národním parku. Fotografka Indrová Semelková představuje region skrze intimní portréty lidí, kteří zde zapustili kořeny – od kastelána-teologa přes pokornou restaurátorku mlýnských strojů až po myslivce. Autorka zkoumá vztah mezi člověkem, historií a neokázalou silou krajiny, v níž může „hledání Boha“ skončit u rozštípnutého polene.

Britsko-ghanský filozof uštěpačně připomíná, že civilizace není automatické dědictví, ale aktivní péče o nejlepší myšlenky. V textu o mentálních hranicích vyvrací mýtus o čisté kultuře i biologické rase. Místo toho nabízí vizi světa, kde je kulturní „krádež“ motorem pokroku a společná lidskost jediným důležitým měřítkem.

Co má společného Stravinskij s 78otáčkovou deskou a šaman s falešným zpěvem? Knižní esej bourá mýty o hudebním géniu a hudbu popisuje jako výsledek toho, pro jaký prostor byla objednána, čím bude hrána či kdo to zaplatí… Může být součástí rituálů, které dokážou stmelit komunitu, ale také přivodit popravu. Je to pozvánka do světa, kde zpívají i budovy.

V době, kdy se hlava státu oslovovala „soudruhu prezidente“, mířily na Hrad statisíce dopisů se stížnostmi i zoufalými prosbami. Historik Tomáš Vilímek na základě archivního výzkumu ukazuje, že prezident v očích občanů pomyslně suploval ombudsmana, soudce, a někdy snad i zpovědníka – přestože tento „kouzelný proutek“ prezidentské kanceláře fungoval jen výjimečně.

Strhující a místy ironický epos plný slepých větví, podivuhodných těl i znepokojivých paralel se současností. Zatímco neandertálci žili pod zemí jako postavy z Wellsových románů, my se podle autora blížíme k populačnímu vrcholu a nevyhnutelnému zániku. Máme se připravit na svět, kterému budou vládnout obří netopýři, nebo dokážeme evoluci oklamat pomocí technologií?

Alternativní spiritualita je všudypřítomná a těžko uchopitelná, může být stejně hravá a podpůrná jako klamavá či nebezpečná. Kniha nabízí sérii silných osobních příběhů, které ukazují „ezo“ v celé jeho ambivalenci. Autoři se přitom vyhýbají jednoduchým soudům a zasazují fenomén do širších sociálních, politických a kulturních souvislostí. I když jejich vnímání světa je ideologicky jasně vyhraněné.

Bizarní i fascinující svět pozdního středověku. Historik Pleij odkrývá, jak hluboce materiální byly sny našich předků o dokonalém životě: od Alexandra Velikého u bran Edenu přes víru v léčivou vůni Nilu až po heretické vize o absolutní svobodě.

V podání Pavla Hoška není Kryl jen politickým rebelem, ale hluboce věřícím „písmákem“ a novodobým prorokem, jehož texty dodnes působí jako varovné memento. Doplňuje to ovšem Krylova komplikovaná povaha, jeho někdy až černobílé vidění světa i rizika, která s sebou nese přivlastňování jeho odkazu politickými extremisty.

Ve snaze vyjmenovat co nejvíce umělců, kteří v městech působili, je kniha místy až příliš encyklopedická, mnoho námětů zůstává jen naznačených, například význam Marie Terezie pro feminismus. Autorův pokus stručně popsat kulturní dějiny Prahy, od kněžny Libuše po filmovou novou vlnu, a dalších sousedních metropolí přesto většinou nepůsobí banálně ani učebnicově nudně.

Kdy Inuité nechtějí sluneční svit a proč běžci v Keni budí sousedy? Věda začala zkoumat noc a odkrývá ji jako prostor pro lov, rituální běh i filmový horor. Společenské vědy v Česku tak dohánějí světový trend, i když někteří jako by před „tmou“ utíkali k tradičnějším a ověřenějším tématům.

Dánský bohemista Bugge zkoumá, co mají společného dánští konzervativci se zdejším odporem k rock’n’rollu, proč byla Bratislava symbolicky „přejmenována“ dříve, než se stala slovenskou, a proč Karel Čapek v závěru života už nevěřil v polidštění mločí civilizace. Buggeho pohled nabízí srozumitelnou diagnózu národa, který se stále trochu hledá na mentální mapě mezi Východem a Západem.

Tradiční pohádkový hrdina se vydává do světa, kde leccos zakusí, a obohacen se vrací zpátky, případně zachrání princeznu a šťastně žijí až do smrti. Hrdinové knihy Soft asi tvoří šťastný pár už na počátku příběhu, poté ale také putují po celém světě, odkud se vracejí sexuálně zkušenější (a snad i šťastnější). A otevřenější dosud netušeným aspektům sexuality i skrytým stránkám sebe sama.

Básník, publicista a spoluzakladatel rybářského klubu vysvětluje, jak vysoké mají ryby duševní schopnosti a citlivost, ovšem následně bez rozpaků nepříznakově píše o jejich „zemědělské výrobě“ či „výrobním cyklu“. Což je paradox, který si nejživěji můžeme uvědomit právě o Vánocích…

Kara Swisher je novinářka, které se podle některých podařilo „povýšit mezi šlechtu Silicon Valley tím, že psala o šlechtě Silicon Valley, často velice jízlivě“. Například jí připadá legrační sledovat nejbohatší muže světa, jak nabádají lidi, aby se vzbouřili proti systému, když onen systém dnes představují především oni sami…

Dá se rozvíjet AI empatická, soucitná a milující? Lukáš Sedláček tvrdí, že bychom se o to měli alespoň pokoušet.

Byl únos Sabinek aktem civilizovaného národa? I s odkazem na něj tvrdí historik Stephen Kershaw, že staří Římané ctili i aspekty své historie, které by jejich řecké protějšky považovaly za typicky barbarské. A snaží se kategorii „barbar“ – tedy ten, kdo mluví nesrozumitelně, „brblá“ – lépe porozumět.

Těžko bychom ve 20. století hledali dvě osobnosti Británie, které by se jevily jako protikladnější. Přesto je ke konci života mnohé spojovalo, ale právě v tom jsou podle výborné knihy novináře Rickse inspirativní a aktuální.

Achilles byl jako dítě ponořen do řeky Styx a Siegfried se vykoupal v dračí krvi. To jim poskytlo kůži, jíž nedokázala proniknout zbraň. Zůstala zranitelná místečka, která se oběma stala osudnými. Ukázalo se, že navzdory svému polobožskému původu zůstali lidmi. Britský lékař poutavě popisuje, v čem je naše kůže „knihou“ i „obrazovkou“ a proč ji považuje za nejlidštější orgán.

Novinář Zbigniew Rokita pochází z dnes polských, dříve německých Hlivic, a má předky polské i německé. Ve své knize formou reportáží i rozhovorů s odborníky pozoruhodně zkoumá, jaká je identita této oblasti, nakolik tam nově příchozí po roce 1945 zakořenili a zda mají nějaký identitotvorný příběh.

Mezi téměř stovkou titulů o potřebě řádu a úklidu, která u nás zatím vyšla, nebyl žádný tak obsáhlý a neměl tak široký záběr jako Organizovaná mysl. Zabývá se tím, že si i zvířata organizují své prostředí, a zkoumá, jak to mají s (ne)pořádkem umělci.

Jaké objekty se při filmování označují jako „MacGuffin“ nebo „rudý sleď“? Proč se průměrná délka filmového záběru historicky výrazně snižuje? Co vědci mohou říct ke vzniku husí kůže? Kniha vystudovaného psychologa a filmového kritika je informacemi nabitá, ale současně i čtivá.

Smrt, tajemství a mystika. I to jsou témata, s nimiž literáti spojují pražské Klementinum, sídlo Národní knihovny. Jaké záhady či nečekané objevy se s touto starobylou budovou pojí skutečně? Případně jaká potenciální nebezpečí?

Proč neromantizovat duševní onemocnění? A čemu škodí terapeutický slovník? Kniha záslužně tematizuje nebezpečí a paradoxy spojené s mluvením o nemocech duše.

Bývalé Sudety jsou oblastí opakovaného vyhánění, v níž se později zvláště silně projevoval „socialistický dezurbanismus“ a snaha komunistického vedení o pokud možno co nejrychlejší vytěžení všeho použitelného. Jaké dědictví tam ale zbylo?

Známý lékař v knize uvažuje o literatuře, náboženství, a především o medicíně. Díky širokému společenskému kontextu jsou ale jeho úvahy, zvláště o proměnách západního vnímání autority, hodné doporučení. I pro ty, kteří si dosud mysleli, že je lékařství ani Pavel Pafko nezajímá.

Jak by vypadal náš život, kdybychom měli třetí ruku? A jaký je rozdíl mezi omylem, lží, bludem a vírou? Höschlovy drobné úvahy jsou vtipné i erudované a dají se vnímat jako jeho posmrtný vzkaz.

Od piškvorek k superinteligenci. Tak by se daly shrnout dějiny toho, jak jsme si AI, roboty a umělé stroje odpradávna představovali a postupně vytvářeli. Kniha je nastiňuje nutně torzovitě a selektivně, ale přesto košatě a poutavě.

Nedávný skandál s bitcoinovým darem mohl všem připomenout, že dary jsou věc ošemetná a často i nebezpečná. Přitom to samozřejmě není žádná nová informace, už ve Vergiliově Aeneidě najdeme slavný výrok „Timeo Danaos et dona ferentes“, tedy „Bojím se Řeků, i když přinášejí dary“. Dotyčnému Trojanovi to však nebylo nic platné, kvůli přijetí zrádného „danajského daru“ bylo jeho město dobyto.

Zvláštní směs pasáží podnětných a užitečných, ale i fantasmagorických nabízí další kniha o odolnosti. Mimo jiné se v ní dozvíme, proč si Václav Cílek myslí, že je chytřejší než leckterý bystrý komentátor nebo influencer.