AC

Anežka Charvátová

Promluvy velkého množství postav románu G. Cabrery Infanta se jako hravé pramínky slévají, obtékají překážky a vybublávají v drobných či větších vírech na povrch, kde je vzápětí smete vlna „tygřích slin“, hnaná zběsilou slovní smrští v rytmu radovánek i smutků havanského předrevolučního nočního života.

Jestli něco Vargasovi Llosovi nejde, je to psaní erotických románů... Dvanáctého září s velkou pompou vychází ve vydání pro všechny španělsky mluvící země nový román peruánského nositele Nobelovy ceny (2010) Maria Vargase Llosy El héroe discreto (Nenápadný hrdina). Autor se v něm vrací do vlasti a k postavám, které jeho čtenáři znají z předchozích děl: v jedné dějové linii k seržantu Litumovi, ve druhé k rodině dona Rigoberta – Lucrecii a kučeravému andílkovi Fonchitovi.

Na příbězích čečenských žen a jejich rodin Brežná v nedlouhých článcích dokázala zachytit mnohé: povahu čečenských žen, jejich bojovnost, nesmířenost, odmítání odevzdanosti a zbytečného pláče v počátcích konfliktu, což pod tlakem ruské normalizace poválečných let vyústilo i v sebevražedné útoky; hyenismus některých médií – jen klid, válka ještě vydrží, vyplatí se poslat reportéra –, cenzuru a falšování reportáží za účelem dosažení maximální dojemnosti...

Autor románu Kolumbijec Santiago Gamboa (nar. 1965) se prosadil v 90. letech jako vycházející hvězda tzv. postboomu latinskoamerické literatury. Román Nekropolis, který právě vydalo nakladatelství Host v překladu Aleše Hurdálka, je už třetí Gamboův text v češtině, se čtyřmi sty šestnácti hustě popsanými stranami nejrozsáhlejší, ale kvalitou nejslabší.

Avšak než skončil rok 1993, přihodila se ještě jedna smutná událost, ale ta neměla nic společného s vraždami žen, pokud ovšem předpokládáme, že tyto spolu nějak souvisely, což by se ještě muselo dokázat. Lalo Cura a jeho dva vypečení parťáci tehdy v rámci své pracovní náplně den co den chránili manželku Pedra Rengifa, kterého Lalo viděl jen jednou, a to zdálky. Zato už znal mnohé z tělesných strážců na jeho výplatní listině.

Je-li nějaký autor důsledný a důkladný ve svém díle i životě, je to Mario Vargas Llosa. Říká se o něm, že rychleji píše, než čtenáři stačí číst. Své obsáhlé romány nebo důkladné literární analýzy však neseká narychlo a neodbývá, naopak je o něm známo, že si pečlivě shání materiál, noří se do archivů v hledání dobových dokumentů, cestuje do dějišť svých knih, s železnou kázní pak vysedává u stolu a píše a píše.

Třetího listopadu vyšel ve Španělsku nejnovější román čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu Maria Vargase Llosy Keltův sen. Vargas Llosa se jím po odlehčené Zlobivé holce vrací k velkým epickým námětům, jimiž se proslavil v šedesátých letech minulého století.

Nesnáším, když se tvrdí, že španělskou prózu zachrání vyprávění dobrých příběhů. To přece nejde! Musí být rovnováha mezi radostí z vyprávění příběhů a experimentalismem. Nemůže se psát podle vzorů z 19. století, jako by neexistoval dadaismus, surrealismus, abstrakce, nový román nebo Celan. A není pravda, že já nic nevyprávím.

Argentinský spisovatel Ernesto Sabato, nositel Cervantesovy ceny z roku 1984, od něhož česky vyšel kompletní volný románový cyklus Tunel, Kniha o hrdinech a hrobech, Abaddón zhoubce a sbírka esejů o literatuře a psaní Spisovatel a jeho přízraky, oslavil se svém domě v Santos Lugares už devadesáté páté narozeniny.

Mario Vargas Llosa (1936) se narodil v Peru, kde také v Limě studoval práva jako většina jeho částečně autobiografických protagonistů. Doktorát filozofie získal v Madridu, pak se v Paříži živil nejrůznějšími zaměstnání a přitom freneticky psal. Proslavil se v 60. letech jako jeden z protagonistů boomu latinskoamerického románu

Se svou koncepcí tvorby Coloane nikdy nepatřil do žádné literární skupiny, generace ani proudu, nebyl ovlivněn žádným spisovatelem (byť bývá přirovnáván k Jacku Londonovi, Josephu Conradovi či Hermanu Melvillovi) a více než spisovatelé na něho působili vědci (zejména Darwinovy teorie).