Jan M. Heller

Sní o tom snad každý spisovatel: aby jeho knihu ocenili jak odborníci, tak běžní čtenáři. Nedávno se to splnilo Anjet Daanjeové, když její Píseň o čápu a velbloudovi vyhlásili nizozemští a vlámští literární odborníci i čtenáři za nejlepší nizozemsky psaný román 21. století. Rozsáhlou knihu máme k dispozici i v českém překladu.

Horské sanatorium v předvečer první světové války, intelektuální disputace, feministické podvraty i nepatrné hororové mystérium. Olga Tokarczuk napsala angažovanou prózu, která se tváří jako misogynní, ale tvrdí pravý opak. A propojuje při tom přírodu, mytologii, mykologii i otázky genderu.

Zdokonalená variace na předchozí Rijneveldův román? „Reinterpretace Lolity“? Rijneveld opět upoutal pozornost.

Je to válečný román, bildungsroman, venkovská próza? Nebo snad román o zrodu spisovatele? Vlámský literární velikán Hugo Claus nabízí čtenářům na bezmála tisícovce stran dostatek materiálu k tomu, aby našli odpověď na tyto otázky. Čtyřicet let po vydání je čeština třiadvacátý jazyk, do kterého byl tento román přeložen.

Khollovu knihu můžeme číst jako román o krizi středního věku či krizi maskulinity. Přestože je ale vidění samotných postav silně polarizované a často se soustředí na to, v čem se ženský a mužský svět odlišují, ve skutečnosti tu jde spíše o to, co máme všichni společné.

Stěhování do nového prostředí a mateřství – dva milníky, které rozdělí život na období před a po. Jana Turzáková skrze zkoumání nitra své protagonistky podniká výpravy za hranice každodennosti, formované pomalým tempem života na vesnici i rodičovskými pochybnostmi a nejistotami.

Možná si leckdo řekne: zase válka na Ukrajině? Ano, ale… Oceňovaný ukrajinský prozaik prostřednictvím putování dvou mužů – jednoho na začátku dospívání a druhého, který by už konečně dospět měl – ukazuje, jak vypadal Donbas zmítaný ozbrojeným konfliktem v době, kdy jsme my, Středoevropané, měli pocit, že se nás tamější události vůbec netýkají.

Vnitřně provázané povídky patří do žánru válečné literatury. Druhá světová válka je v nich viděna z pohledu zapomenutého kouta maďarsko-chorvatského pohraničí, kde nesoupeří ani tak nacismus se zbytkem světa jako místní četníci s provokatéry, maďarští honvédi s partyzány a každý za sebe s vlastním strachem, naivitou nebo špatným svědomím.

Bída Maďarů – titul knihy, kterou se chystá napsat jedna z hlavních postav, ale také téma v maďarské literatuře téměř odvěké. Réka Mán-Várhegyi k němu přistupuje originálním způsobem, když ho zpracovává částečně v žánru univerzitního románu. Přitom podává řadu důležitých svědectví, mimo jiné o vztahu mezi východním a západním křídlem sjednocující se Evropy.

Poslední próza Ondřeje Štindla může leckoho překvapit – postapokalyptický svět ani groteskní putování v ní oproti jeho předchozím knihám nenajdeme, pohybujeme se (víceméně) ve známých kulisách každodennosti. Pro Štindla typická (sebe)ironie, s níž nahlíží závažná témata, i jazyková a vypravěčská propracovanost tu ale nechybí.

Když pohlédneme na mapu Segedína, v němž se odehrává Szilasiho román, zjistíme, že město disponuje neúplnou okružní třídou. Tu protíná řeka Tisa, na níž se nacházejí dva mosty. Přesně v místě, kde by se okruh měl zacelit, však třetí most chybí. V románu je tato symbolika nějak přítomná, ale autor nám s jejím nalézáním pomáhat nehodlá.

Lisa Weeda nedávno představila v Praze český překlad svého románu Aleksandra. Při té příležitosti jsme s ní pohovořili o příběhu její ukrajinské babičky, o jejím osobním vztahu k Ukrajině, ale i o probuzeném zájmu Západu o postsovětskou tematiku v literatuře, o paměti a zapomínání či o jevu zvaném „westsplaining“.

Rodinná sága ztvárněná pomocí filmových a herních postupů popisuje pohnuté osudy obyvatel východní Ukrajiny – nejen v posledním desetiletí, ale napříč historií – očima nizozemské vnučky, tedy třetí přistěhovalecké generace. Kniha upoutala v Nizozemsku pozornost hned po vydání na podzim 2021, vypuknutí války v únoru 2022 zájem o tuto tematiku ještě umocnilo.

Nejvyšší karta zachycuje život uznávané spisovatelky, ale nejde o román autobiografický. Vypráví o stárnutí, ale bez příkras, bez pocitů naplnění, zato se všemi jeho těžkostmi a trapnostmi okolo hledání vlastního místa v osobním i pracovním životě. A protagonistčinými ústy tne do současného stavu snah o ženskou emancipaci, naštěstí však bez kýče a agitace.

Jana Bodnárová i ve své poslední próze potvrzuje svou pozici jedné z nejoriginálnějších autorek slovenského jazyka. Zpracovává v ní příběh života jedné ženy a výsledek je úsporný, poetický a hlavně silný.

Oceněný irácký román svým názvem poukazuje k mýtu o umělém člověku. Jeho vyznění je však mnohem komplexnější a sám román výrazně barvitější. V Bagdádu po pádu husajnovského režimu, ale ještě před odchodem americké armády, to po všech stránkách vře a na chaos doplácejí v důsledku všichni. Frankenstein z Bagdádu nabízí také podobenství o kořenech zla.

Zima, tma a déšť – to je v Pánkově podání norský Bergen a jeho obyvatelé nejsou k českému výzkumníkovi o nic vřelejší či přátelštější. Zprvu lákavá zahraniční pracovní zkušenost neotevírá ani tak dveře do ciziny, jako především do hlubin jeho duše a ke stínům, které ji obývají.

Soutěž Poviedka proběhla na Slovensku v loňském roce již po šestadvacáté. Sborník deseti nejlepších textů nabízí hlavně bezútěšný obraz násilí, šílenství, frustrací a nefunkčních vztahů, velkou porci výsměchu a sarkasmu, ale i světlejší tóny.

Pátrání v osudech rodin sousedů i jejich domů odhaluje nejednu křivdu a zlo, tentokrát ovšem nejsme v Sudetech. Jestliže se do podobného hledání pustí žena na životní křižovatce, může být i jakousi terapií – a hlavně říct cosi podstatného o věcech, o kterých donedávna platilo, že o tom se nemluví.

Osobní výpověď mladé ženy, jejíž život formují či formovaly tři poměrně výrazné mužské postavy – gambler, intelektuál a pragmatik. Ačkoli některé drobnosti upomínají na autorčinu úspěšnou prvotinu, jinak současná kniha za debutem zaostává.

Lastočka neboli Vlaštovka je dívka, která se z dětského domova dostane do péče sběračky prázdných lahví. A protože jsme v Kišiněvě osmdesátých a devadesátých let, musí se kromě hojení vlastních jizev zabývat i tím, co se děje s její zemí, nacházející se na cestě k nezávislosti na sovětském panství. Na jeden život docela dost.

Drobná a útlá knížka s podtitulem „pět povídek“ nabízí ve skutečnosti pět nijak zvlášť dějových próz spojených typem protagonisty – stárnoucího muže – a tématem, jímž je neuchopitelnost času. Nejen v titulní podunajské Kremži, ale také v Terstu, autorově rodišti a objektu celoživotního zájmu.

Ani Rudišův první původně německy napsaný román se nevyhýbá středoevropskému prostoru a cestám železnicí. Originálně ztvárňuje konflikt velkých dějin a individuálního příběhu člověka, kterého historické události formují. Dějiny však nutí devětadevadesátiletého Winterberga k útěku kupředu: před vzpomínkami, před oživlými mrtvými i před sebou samým.

Jak odolává třináctiletý kluk životu na okraji společnosti, v rodině s problematickým otcem a postiženým mladším bratrem, v prostředí, kde přísloví „s poctivostí nejdál dojdeš“ budí leda smích? V češtině vyšel další příběh nizozemského spisovatele Jaapa Robbena, v němž se snaží stírat rozdíl mezi knížkami pro děti a literaturou pro dospělé.

Podtitul publikace s lapidárním názvem Terst zní Identita na hranici. Právě hraniční identita je nepochybně nápadným rysem přístavního města, které za své pokládali či pokládají Italové, Slovinci a Rakušané, a právě na ni se zaměřila dvojice navýsost povolaných autorů. V knize popisují dějinný proces, jímž se přístavní město proměnilo – zhruba řečeno – z několikanásobné výspy v několikanásobnou periferii.

Třetí kniha (z toho druhá beletristická) Petra Šestáka nezakrytě aspiruje na to, čemu se někdy říká generační výpověď. Zčásti se snaží být po formální stránce novátorská, třebaže vězí v tradičních způsobech literární reprezentace hodně hluboko. Což nicméně není špatně. Ještě podstatnější je však to, co říká o české periferii a kořenech její současné mizerie.

Barvitá freska současného stavu Evropy v podání nizozemského spisovatele usídleného už léta v Itálii vzbudila v roce 2018 širokou čtenářskou pozornost, protože náročné téma podává s dávkou ironie i sebeironie a odlehčuje ho prvky vypůjčenými z populárních žánrů. Ani množství literárních ozvěn či narážek pro zasvěcence nesnižuje čtivost tohoto objemného románu.

Soubor Sebrat klacek přináší prozaické texty, které ve většině ohledů navazují na předcházející obdobnou sbírku Petříček Sellier & Petříček Bellot. Počítají se čtenářem, který se hlavně dokáže naladit na poklidnou notu pozorování okolního světa. Přesto si autor občas neodpustí do čtenáře tak trochu šťouchnout.

Ve své nejnovější sbírce nabízí Adam Borzič poctivou lyriku, tišší a civilnější než v předchozích sbírkách. Při četbě přicházejí na mysl představy celistvosti, inkluzivity a všeobjímajícího laskavého principu, který udržuje svět pohromadě.

V oceněném románu využívá Wiesław Myśliwski znovu metodu dětského vypravěče. Ze vzpomínek hlavního hrdiny vytváří obraz válečného a poválečného Polska, který ovšem nevzniká chronologickým řazením událostí, ale pomocí mikropříběhů a motivických uzlů. Postupem času tak vyniká další, skrytá dějová linka, zakódovaná v názvu románu.