Lenka Fárová

Rozsáhlý román se točí kolem osudového šperku, který postupně putuje mezi evropskými městy od renesance až po 50. léta 20. století. Doba i místo se proměňuje, ale lidské osudy pohání stále stejná touha po lepším životě, lásce i uznání, za niž se často platí utrpením.

Kniha o několika generacích jedné finské rodiny, v níž se trauma dědí a chyby kupí, je silným a velmi otevřeným příspěvkem do diskuse o tom, jak psychická nemoc ovlivňuje nejen samotného pacienta, ale i celé jeho okolí. Neradostné téma je zpracováno s osvobozujícím humorem, který utrpěné rány pomáhá léčit.

Nejvyšší finské literární ocenění skončilo již podruhé v rukou spisovatele s kosovsko-albánskými kořeny Pajtima Statovciho. Další nominované romány zpracovávají již tradiční historická traumata nebo vedou malé čtenáře k překonávání předsudků.

Mladí lidé nemají na čtení čas, ještě závažnější ale je, že čtení přestává malé i velké čtenáře bavit, shrnuje poznatky výzkumů posledních let finská odbornice na čtenářskou gramotnost Lotta-Sofia La Rosa. Čtení má přitom pro náš každodenní život i pro rozvoj společnosti zcela zásadní přínos.

Náhlá smrt otce vyvolá u dcery příval barvitých vzpomínek na dětství v poválečných Helsinkách viděných očima holčičky, která se, až vyroste, chce stát spisovatelkou a tátou. První díl autofikční trilogie finské autorky (znovu)oslovuje po čtvrtstoletí od svého vydání čtenáře po celém světě.

Obraz finské literatury v zahraničí se mění, ale čtenáři stále vyhledávají především beletrii, a to zejména tu psanou ženami, vysvětluje tendenci posledních let Tiia Strandén, ředitelka finské nadace FILI. 

Empatický a trochu dobrodružný příběh o zrodu zvláštní rozhlasové stanice, která vysílá pro opuštěné děti, je určen čtenářům od osmi let, ale cílí i na jejich rodiče.

Výprava do světa osamělé dospívající dívky, která postupně poznává moc svého sexappealu, ukazuje nebezpečí nedostatečné komunikace v rodině a krizi vztahů obecně.

Ve Finsku byla už po čtyřicáté udělena hlavní literární cena. Cenu za román roku si poprvé odnesla zkušená spisovatelka Sirpa Kähkönen za velmi osobní a osobitou reflexi vztahu dcery s matkou.

Veřejné knihovny ve Finsku jsou velmi oblíbená, hojně navštěvovaná a bezpečná místa, která jsou zasvěcena vzdělávání, kreativitě i relaxaci. Významně přispívají k rozvoji čtenářské, mediální i digitální gramotnosti, fungují jako kulturní centra i jako místa spolupráce či zdroj inspirace. Hlavně jsou však přirozenou součástí měst i obcí, jejich výkladní skříní i obývacím pokojem. Není proto divu, že finští autoři toto prostředí ve svých dílech rádi využívají.

Podobně jako některé další současné finské autorky pohlíží Katja Kallio na nedávné dějiny očima nekonvenčních žen, které se jen těžko smiřovaly s rolí, kterou jim chtěla určit doba.

Reportáž o znepokojivém osudu tří baltských zemí připojených k Sovětskému svazu napsal Mika Waltari v roce 1941 pro finské čtenáře jako důrazné varování před podobným osudem. Stejné varování před ruskou rozpínavostí a manipulacemi s pravdou představuje bohužel i dnes.

„Ve Finsku je poměrně velký rozdíl mezi úspěšnými a těmi chudými,“ říká v rozhovoru finský spisovatel Kari Hotakainen, který ve svém dystopickém románu Příběh dovádí do absurdity mnohé problémy dnešního světa, jako je například nedosažitelnost bydlení.

Finové žijí v ruském sousedství od nepaměti a více než 1300 kilometrů dlouhá východní hranice znamená, že se jedná o kontakt poměrně intenzivní. Jak se to odráží v literatuře?

Krásný, krutý i dojemný román Rosy Liksom o osudech těch, kteří prchali před laponskou válkou, je až děsivě aktuální. Třináctiletá dívka žene stádo krav desítky kilometrů přes řeku, která symbolizuje hranici mezi životem a smrtí.

Kari Hotakainen je známý jako bystrý pozorovatel a trefný kritik současné společnosti. Tentokrát svůj parodický Příběh zasadil do blízké budoucnosti, která se však dnešku v mnohém podobá.

Finští prozaici se po boomu historických témat začínají více zabývat aktuálními společenskými problémy a hledí s obavami i do nedaleké budoucnosti. Hlavním poselstvím letošního ceremoniálu byl ovšem apel na zvyšování čtenářské gramotnosti nejen u dětí a chvála čtení obecně.

V pustinách severního Finska rozehrála Petra Rautiainen napínavý příběh o válečných hrůzách, dobře střežených tajemstvích, vztahu k menšinám a obnově spálené země. Historické vyprávění o dlouho utajovaných zločinech, jež se v době druhé světové války odehrávaly ve finském Laponsku, přináší až mrazivou paralelu s konfliktem, jehož jsme aktuálně svědky.

„Pro Finsko bylo a stále je těžké zpracovat svou historii sympatií k nacismu,“ říká v rozhovoru finská spisovatelka Petra Rautiainen, jejíž debut o krutých podmínkách zajateckých táborů ve finském Laponsku i poválečné obnově spálené země otvírá mnoho palčivých a bohužel opět velmi aktuálních témat, nejen válečných.

Trochu dobrodružství, trochu tajemství a trochu napětí nabízí první díl nové finské série o jedenáctileté Agnes, jíž se zdají velmi živé sny. Při prázdninovém pátrání po tom, co jí tajuplné sny naznačují a kdo vlastně bydlel ve staré vile, jí pomáhá nový kamarád.

Jaká by byla smrt podle vašeho přání? Končí po smrti naše existence, nebo lze doufat v život posmrtný? To je jen několik otázek, které si lidstvo klade, co svět světem stojí, a které pokládá i Leena Krohn ve filozoficky laděném románu Vysněná smrt. Sobě, ale hlavně svým čtenářům.

Loni na podzim se ve finských literárních kruzích rozběhla poměrně živá diskuse o jednom překladu. Překladu klasického románu Aleksise Kiviho Sedm bratří. Překladu z finštiny – do finštiny.

Podobně jako v ostatních severských zemích se i ve Finsku nejvýznamnější literární ceny udělují koncem roku. První prosincový večer byly slavnostně rozdány Ceny Finlandia 2021, a to ve třech kategoriích. Hlavní kategorii, která oceňuje román roku, už podruhé ovládl prozaik Jukka Viikilä.

„Některé součásti sámské kultury určitě nezaniknou, například chov sobů nikam nemizí. Asi největší hrozbou pro tradiční způsob života je stěhování mladých Sámů na jih. Naštěstí dochází i k opačnému jevu, tedy jejich návratu do Laponska,“ říká finský autor Mikko-Pekka Heikkinen. Přestože převážnou část roku žije v Helsinkách, Laponsko si zamiloval natolik, že se do něj vrací ve většině svých děl.

Někdy autorovi seriálu či knižní série jedna vedlejší postava vyroste natolik, že si řekne o vlastní dílo. Přesně to je případ koumáka Pateho ze série knížek o Elle a jejích spolužácích, pod kterou je podepsaný Fin Timo Parvela. Propojení krátkých zápisků tohoto nehrdinského hlavního hrdiny se zábavnými ilustracemi má šanci zaujmout i méně nadšené začínající čtenáře.

Ceny Finlandia se minulý týden udělovaly netradičně v přímém přenosu veřejnoprávní televize. Hlavní ocenění si za rozsáhlý román Margarita, který se odehrává v poválečném Finsku během virové epidemie dětské obrny, odnesla Anni Kytömäki.

Ve třiašedesáti krátkých až lakonických povídkách se Rosa Liksom nebojí nasvítit jakýkoliv společenský problém, ať už se jedná o bezdomovectví, drogy, alkoholismus, či život na sociálních dávkách. Poměrně syrový a drsný obrázek současného Finska však podává se svým typicky sarkastickým humorem.

Kouzelné prostředí s podivnými bytostmi, v němž je povoleno téměř cokoli, je vděčnou kulisou mnoha známých dětských příběhů a filmů. Vsadila na něj i knížka Strašidelný krámek a příšerný lechtiprášek, která však místo děsu servíruje začínajícím čtenářům spíše legraci, takže ji lze navzdory názvu bez obav číst i před spaním.

Román popisuje osudy rodiny, jíž do druhdy poklidného a nikterak výjimečného života začne vstupovat až příliš mnoho nepravděpodobných událostí. A každá z nich všechny neodvolatelně zasáhne a obrátí jejich životy naruby, byť nemusí udeřit přímo jako blesk z čistého nebe.

Šestice nominovaných knih v hlavní kategorii letošní ceny Finlandia, vybraná z přibližně 150 přihlášených, dokazuje, že finský román je stále velmi životaschopný a formálně i tematicky mnohotvárný. Každý rok může vyhrát však pouze jeden a tím se v roce 2019 stal jazykově virtuózní román Bolla, v němž se Pajtim Statovci tematicky opět vrací ke svým balkánským kořenům.