Johana Horálková

Pavel Novotný ve své prozaické prvotině s básnickým citem podrobuje nesmlouvavému zkoumání upachtěnou mezilidskou blízkost tvořenou společnými jídly, domácími pracemi a více či méně nenápadným terorem.

Irská spisovatelka Claire Kilroy, která přijela na letošní veletrh Svět knihy představit svůj nový román Pozor! Pohov!, s námi hovořila o návratu ke psaní po desetileté pauze a přiblížila, jaké to je, když se spisovatelka stane matkou. Den před naším rozhovorem se autorka na veletrhu zúčastnila debaty s českou spisovatelkou Klárou Vlasákovou a novinářkou Barborou Voříškovou na téma Mýtus šťastného mateřství v literatuře.

Ocitáme se v hlavě čerstvé matky. A že je to pěkná smršť. V niterně upřímném monologu adresovaném jejímu dítěti zápasí hlavní hrdinka s manželovým nedostatkem empatie, dětskými nemocemi nebo zkrátka s každodenním provozem domácnosti. Vyčerpání a vztek z vnucené změny identity střídá radost z propojení s dítětem a jeho objevování okolního světa.

Dojemná a fantaskní novela o rodičovství a prolínání technologie a přírody. Kdo je Flora? Čouhají z ní kabely, ale roste a učí se odmlouvat. Jako neřešitelný rébus stojí v centru moderní variace na příběh o Otesánkovi, která zaujme originální básnickou imaginací.

Sympaticky nevýchovná dětská kniha o tom, že se občas vyplatí si uklidit, hlavně ale komiksové zamyšlení o hledání menších i větších věcí. Šťastný konec totiž často neznamená, že najdeme, co jsme ztratili, ale spíš to, co jsme vůbec nehledali.

Na obálce knihy láká ke čtení slogan „Krev vám bude tuhnout v žilách!“ Možná opravdu bude.

V charakteristicky útlé sbírce tří povídek se Claire Keeganová věnuje vztahům mezi muži a ženami. Jinými slovy, vydává se na pole sobectví, komunikačního mrzáctví, nebo dokonce morálních selhání. Pro prohřešky a slabosti svých postav má přitom autorka pochopení, ale v žádném případě je neomlouvá.

Jak člověka poznamená místo, odkud pochází, a jak se naopak člověk otiskuje do konkrétní krajiny? A jakou mají výhodu tradiční irská jména?

Břitká románová analýza všudypřítomného konzumerismu, vlivu mediální hyperreality na lidské vnímání a neschopnosti jedince čelit technologicky podmíněným rizikům v příštím roce v lednu oslaví čtyřicet let. A přitom vůbec nestárne.

Se spisovatelem Johnem Boynem o jeho tvůrčím procesu, seriózní literatuře pro děti, zhoubném vlivu sociálních sítí na knižní branži a leštění svatozáří.

Román ve stylu Henryho Jamese z alternativního univerza, potemnělá gay romance, futuristická antiutopie ve světě zmítaném rozbouřeným klimatem a globálními pandemiemi, příběh postkoloniálního vykořisťování. Že je toho v posledním prozaickém díle Hanyi Yanagihary až příliš a moc to nejde dohromady? Ano i ne.

Když se rodiče neustále opíjejí a hádají, nemůžete dostat z hlavy mrtvou babičku s amputovanou nohou a někdy vám dokonce jde o život, samozřejmě vás to poznamená. Mary Karrová však k látce svého dětství přistoupila v momentu, kdy už traumata víceméně zpracovala. Na jejích pamětech je to poznat.

Babička s dědečkem, rodiče a tři děti putují různými dimenzemi světa a hledají to správné bydlení. Vyzkouší si, jak se žije v kině, nebo také ve snu. Poetická i rozpustilá odysea švýcarského autora Petera Stamma potěší čtenáře každého věku.

Někdo by to jistě označil za genderový stereotyp, ale tátové se s tím většinou moc nepářou. Nepřeceňují fyzickou ani psychickou nepohodu dětí, natožpak počet vrstev oblečení, v kterých mají jít ven. Děti se s nimi stávají po všech stránkách otužilejšími a rychle se učí novým věcem.

Do užších nominací letošní Bookerovy ceny se probojovali dva Irové, dva Američané, Kanaďanka a Britka. Podle sázkařů měl vyhrát někdo ze tří spisovatelů s křestním jménem Paul. Komu prestižní ocenění nakonec připadlo?

Po odzbrojující autobiografické knížce Jak jsem chodila do školy oprášilo nakladatelství Kher další dětskou knihu Tery Fabiánové. V pohádce Tulák líčí titulní psí hrdina své životní peripetie. Prochází různými společenskými vrstvami a napříč všemi se setkává s dobrem i zlem.

Co se skrývá v nitru starého pána, který si to podmračeně rázuje po ulicích v růžových kalhotách? Děti se díky němu mohou poučit nejen o ekologii, ale také o mezilidských vztazích a poodhalit skutečnost, že nikdo z nás není vyloženě dobrý, nebo vyloženě zlý.

Matka Billa Furlonga měla štěstí, jaké v Irsku druhé poloviny 20. století těhotnou neprovdanou dívku jen tak nepotkalo. Neocitla se na okraji společnosti. Když dospělý Bill v klášteře, kam dodává topivo, narazí na jinou neprovdanou matku, stane před zásadním rozhodnutím. Takové maličkosti vyprávějí o moci a hodnotě jednotlivého člověka, zatímco v pozadí se tyčí přízrak „Magdaleniných prádelen“.

Pět povídek, které spojuje téma války na Ukrajině, vychrlil spisovatel Jan Němec během prvních čtyř měsíců po začátku ruské invaze. Nabízí se otázka, jestli je záhodno beletristicky zpracovávat takové téma bez určitého odstupu a navíc takzvaně od stolu, potažmo od obrazovky.

V „precovidové“ novele, která se formou blíží absurdnímu dramatu, rozehrává Don DeLillo komunikační apokalypsu. Ukazuje, jak se v dnešní době štítíme ticha, nevíme si s ním rady a neustále cítíme potřebu ho vyplňovat stále další, marnou komunikací.

Kdyby se Demokracie dočkala filmového zpracování, první scénou z traileru by mohly být siluety členů mileneckého trojúhelníku na pozadí atomového hřibu. Navzdory tomu se nejedná o nijak bombastický román. Autorka využívá filmových technik, ale výsledné dílo je podobně úsporné a pronikavé jako její ostatní romány.

Internetová influencerka, která se stane tetou smrtelně nemocné holčičky, popisuje, jak internet zdeformoval naše chování i vnímání, a ptá se, jestli ještě existuje opravdový život. Břitké, fragmentární komentáře Patricie Lockwoodové vyvolají u čtenářů salvy smíchu i hluboké pohnutí.

Jednou z dětských knih, které v letošním roce obdržely nominaci na cenu Magnesia Litera, je i Kráva Říčanová o životě a úzkém vztahu mlékařky s krávou. Nevhodná je pro rodiče, kteří nechtějí, aby se jejich děti naučily výraz „hovnopytel“. Mimo to jde však o knihu s nenásilně vetkaným ekologickým poselstvím, jež je prodchnutá pokorou a moudrostí pramenící z nespočtu dnů těžké práce – a nechybí v ní ani humor.

Pro Obra je jeden den jako pro nás celý rok. Naše uspěchaná existence mu připadá legrační. Zve nás, abychom zpomalili a vnímali přítomnou chvíli. Obr však také zůstává obrem, pohybuje se vysoko nad námi, žije podle vlastních pravidel a neváhá ničit věci, kterých si lidé cení. Může být tedy ku prospěchu začíst se do jeho příběhu právě v dnešních dnech.

Píše se rok 1945 a v londýnském klubu May of Teck desítky mladých žen sní o lepším životě. Počítají si kalorie, jedna druhé půjčují mýdlo a šaty a poohlížejí se po vhodném manželovi. Kolem nich se z poválečné mizérie zvedají poničené budovy a dívky netuší, že je v době čerstvého míru čeká ještě jedna těžká zkouška.

Několikanásobná matka si sice denně vyplachuje z vlasů miminčí zvratky a čte hlavně Tuze hladovou housenku, ale zároveň se v ní začíná rodit „ženský text“. O lásce k muži, k dětem, ke staré básni a básnířce. O skrytých nástrahách lásky. O ženské práci a ženském údělu. Text, který se radostně dává k dispozici dalším textům, ať už jsou na papíře, nebo z masa a kostí.

Román o sedmdesátnici, která na maloměstě učívala matematiku, nepůsobí na první pohled nejchytlavěji. Svojí jízlivostí, pronikavými úsudky a v neposlední řadě i nezlomnou životní silou zmíněnou v podtitulu si však Olive Kitteridgeová čtenáře okamžitě získá.

V armádě čichá plyn ze sprejů, sbírá kousky rozstřílených kamarádů, vykopává dveře iráckých vesničanů, sní nad katalogem z Ikey a nechává si od kámošů posílat drogy. Po návratu do nich spadne naplno, protože i když byl život v Iráku nesnesitelný, není možné ho jen tak nechat za sebou. Poloautobiografický román Nico Walkera barvitě zachycuje absurditu a zvrácenost moderního válčení.

Nositelem Nobelovy ceny za literaturu se stal rodák ze Zanzibaru Abdulrazak Gurnah. Vzhledem k tomu, že posledním vítězem z řad afrických spisovatelů černé pleti byl v roce 1986 Nigérijec Wole Soyinka, není volba letošního laureáta příliš překvapivá.

Zhuštěné verze klasických literárních děl určené dětem nejsou nijak výjimečným jevem. V případě Alenky pro nejmenší však autor původní dílo vlastnoručně přepsal tak, aby ho zpřístupnil dětem od nuly do pěti let. Výsledek je poněkud rozpačitý.