Markéta Pilátová

Je to předpotopní nápad, ale nebráním se mu. Ten autoatlas Evropy si vezmu s sebou i tentokrát. Pro sichr. Mám v něm vyznačené trasy z reportáží před dvaceti lety, ceny hotelů, odpočívadla, kde je sprcha. Tehdy jsme jezdili v dodávce a sprcha na odpočívadle byla luxus.

„Tak na nějakou vrnící kočku zapomeň! Ta děcka, co přijdou, nemají ani obývák, ani pohodlné křeslo, natož nějakou kočku,“ kroutí hlavou Mateo Feijóo a my se na sebe s výtvarnicí Verónicou Rodríguez a ředitelkou Českého centra v Madridu Janou Polívkovou polekaně podíváme. A taky horlivě slibujeme, že už budeme myslet na to, že na workshopu kreativního psaní deníků budeme brát v potaz budoucí publikum. Mladé dospělé z vyloučených lokalit Madridu.

Všude stromy s barevným listím. Snáší se snový, americký Fall. Podzim. Liduprázdné pláže Michiganského jezera ale pořád ještě připomínají Karibik, voda je modrá, majáky bílé.

Chuck už na mě čekal. Na hřbitově. Na největším českém hřbitově na světě. Na hřbitově v Chicagu, kde je pohřbeno kolem 115 000 Čechů.

„Mami a nechceš si psát deník?“ „Prosimtě a co bych si tam psala? Že ráno vstanu, přečtu si noviny, pak si dám oběd, jdu dát kachnám a pak se dívám na televizi?“ Třeba tohle. Proč ne?

Někde jsem četla nebo slyšela, že dospělým se člověk stává v okamžiku, kdy rodičům přestane upírat právo na psychologii. V poslední době, kdy se na pár týdnů starám o nemocnou mámu, protože táta je na operaci v nemocnici, se snažím být dospělá.

Bydlí u nás vosy. Už druhý rok. Neotvíráme okno v koupelně, protože vosy bydlí hned za ním. Líbí se jim tam. Mně se to nelíbí.

V Broumově je domeček a v tom domečku píšou spisovatelé své knihy. Domeček patří do areálu broumovského kláštera a teď v něm České literární centrum společně s klášterem pořádají literární rezidence.

Už z ulice vonělo kafe. A ta vůně nás držela při smyslech až do půlnoci. Káva a knížky. Nevím, jestli mám z hmotných statků tohoto světa něco raději. A tady se to zkombinovalo, srostlo to dohromady. Navíc v Lisabonu.

Jsou různé důvody, proč autoři jezdí na literární rezidence. Aby někam jeli a něco tam psali. Aby si odpočinuli a chvíli nemuseli nic psát. Aby něco zažili. Aby nemuseli nic zažívat.

Eva píše: „Máme zde teď Winter Storm Olive a to znamená ohavné počasí. Někde mají haldy sněhu, my máme pouze déšť a mráz, což znamená ledovku. Elektrika funguje sporadicky a netroufám si vytáhnout paty. Připravila jsem si nějaké svíčky, v krbu mám poleno, nějak to dopadne.“

Ráda plánuju. Jenže pak někde něco nebo někdo plánuje za mě. České dráhy a jejich výluky, náhoda, sebevrazi na kolejích, náledí, osud nebo stávkující rakouští železničáři.

Kdo by nemiloval Itálii, tu zemi plnou nádhery a lásky k umění? Já ji tedy rozhodně miluju, a když mě někdo pozve, abych tam jela, neváhám ani vteřinu a přeskupím všechny závazky v kalendáři. Ty se najednou proti cestě do Itálie zdají směšně nepodstatné.

Paní Minaříková nastupuje na stejné zastávce jako já. Autobus je prázdný, za okny se míhá ranní léto. Řidič nás žoviálně zdraví a jeho mroží knír se usmívá.

Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.

Když jsem si přečetla mail, jestli nemůžu napsat sloupek o současné situaci na Ukrajině, oddechla jsem si. Byla to úleva, protože na nic jiného člověk stejně nemůže myslet. Všechny ostatní myšlenky jsou podivně trapné. Nicotné.

Když píšu, hodně u toho čtu. Knihy o přírodě. O divočinách v zahradách, o mravencích, můrách a houbách. A námětů stvořených z příběhů rostlin a živočichů si beru, co náruč unese. A taky si to pak přetvářím po svém, protože to, co se v přírodě skutečně děje, je tak neuvěřitelné, že by to čtenáři považovali za nevěrohodné. Věděli jste třeba, že škvor má dva penisy a nikdo neví proč?

Je kolem sedmé a křest dětské knížky Bába Bedla v Brně končí. Všichni si ještě broukáme „houby, houby“, jak nás to naučil zpěvák Martin Kyšperský, který na křtu zpíval song o houbách a my dělali sbor. Martin říká: „Nechceš s námi jít na čtenářský kroužek do čajovny?“

Jsem už doma od minulého března, ale přesto se mě ještě pořád lidé ptají, jestli se mi nestýská po Latinské Americe. Je to záludná otázka.

Něco tak krásného jsem už dlouho neviděla. A myslím, že vy taky ne. Netušila jsem, že existuje něco jako animace barvou na skle. A že se touhle technikou dá udělat celovečerní film.

Je třicet ve stínu a v elegantní pasáži kousek od vídeňské Herrengasse si vychutnávám vídeňskou kávu. Kávu v kavárně! Sice jsem musela ukázat potvrzení o očkování, ale stejně.

Často mi lidé říkají, že píšu magické věci. Nebo magickorealistické, když chtějí být přesní. Občas si ale říkám, jak moc odlišných stylů, autorů a druhů umění se do toho magickorealistického pytlíku vejde.

Být členkou poroty literární ceny znamená především si dobře počíst. Pročítat. A taky se držet pravidel. Letos jsem porotcovala v rámci cen Magnesia Litera v kategorii o nejlepší blog minulého roku.

Už je to čtyři týdny, co se u nás doma zapíná ivysilani.cz, protože nemáme televizi a nehodláme si ji pořizovat, ani kvůli seriálu Božena. Ale díváme se na něj na netu. I proto, že jsem na Boženu Němcovou letos neustále narážela.

Docela by mě zajímalo, kde se bere ta současná česká vášeň pro stavbu rozhleden. Někde jsem četla, že od revoluce jich v našich krajích přibylo víc než tři sta. Rostou snad za každými humny a možná je to nejen štědrými evropskými fondy na regionální rozvoj, ale třeba i tím, že nemáme pořádné velehory, a tak se rádi rozhlížíme alespoň z rozhleden.

Myslela jsem si, že když si pořídím vermikompostér – malé, plastikové Guantánamo pro kalifornské žížaly –, stanu se lepším člověkem.

Sedm let byl pro mne březen měsíc lehkého děsu. Odjížděla jsem do Brazílie a čekala tam na mne každoroční epidemie horečky dengue.

Na knižním veletrhu v Lipsku jsem byla už třikrát, ale letos jako by to bylo poprvé. Veletrh se nekonal. Způsobil to virus, co vraždí nejen lidi, ale i jejich snahy o umělecké zážitky.

Vánoční atmosféra je pro mě už dost dlouho spojená s vedrem, blikavými světýlky na palmách nebo ocelovým nebem nad mořem. Někdy bývám na Vánoce doma, ale předtím celé to předvánoční těšení a očekávání zázraků zažívám v Latinské Americe nebo ve Španělsku.

Klišé praví, že Rio de Janeiro je město do bronzova opálených mulatek v bikinách, karnevalu, slumů na kopcích, svalnatých černochů, věčně mladých těl. Taky je to město starých psů. Jsou všude.