„Kdo neporozumí emocionálnímu šoku, který pro Izraelce představoval 7. říjen, nemůže porozumět tomu, co přišlo potom,“ napsal nedávno pro Die Zeit, v eseji nazvané Strachy, jež se zdály být minulostí, ožívají, Benjamin Balint, americko-izraelský spisovatel žijící v Jeruzalémě. Čím složitější se stává situace na Blízkém východě, tím více si uvědomuji, kolik je v tom pravdy.
MP
Magdaléna Platzová
Brutalista, Konkláve, Emilia Pérez, Bob Dylan: Úplně neznámý, Semínko posvátného fíkovníku. Letos se mi podařilo vidět několik filmů nominovaných na Oscary ještě včas, abych mohla s napětím sledovat vyhlašování cen. Musíte mít svoje favority a propadáky, jinak to není ono.
Fascinuje mne neukončenost, jež vyplývá z psaní o skutečných lidech, zapředených do sítí vztahů, událostí, následků. To, jak se napsáním knihy už napořád stávám součástí něčeho, co jsem si vybrala, anebo co si vybralo mne.
O profesním životě Aleny Bláhové, která zemřela letos 5. května, autorky úctyhodné řady překladů z němčiny a francouzštiny, nositelky několika významných ocenění, doufám napíše (nebo touto dobou už napsal) někdo k tomu povolanější nežli já.
Leden je těžký čas roku z mnoha důvodů, a tak si navzájem pišme. Dochází-li nám síly, pišme dopisy. Poctivé dopisy, nejlépe psané rukou, nám pomohou. Ty nám chybí.
Je nutné, aby autor osobně navštívil místa, kam vysílá hrdiny svých příběhů? A když je nenavštíví, ochudí o něco svůj text?
V polovině září jsem byla pozvaná na 14. evropsko-alžírské literární setkání pořádané evropskou delegací v Alžíru. Jeho tématem byly výzvy, jimž čelí literatura tváří v tvář umělé inteligenci.
Čtené nelze oddělit od čtenáře. Knihy vstřebáváme v různých kontextech, které mají vliv na naši optiku, a psaní o knihách by mělo ten kontext zahrnout.
Na začátku ruské agresivní války, kdy jsme ještě pátrali po motivech a snažili se uhodnout, co se děje v hlavě ruského diktátora, někdo někde napsal, že byl u toho, když Putin fascinovaně, stále dokola sledoval videozáznam smrti Muammara Kaddáfího, jehož zlynčoval v roce 2011 rozzuřený dav bývalých poddaných.
Akce začala v pátek ráno, v největším lyonském nákupním středisku Part-Dieu, v supermarketu Carrefour. Sešlo se nás u vchodu devět: tři Francouzi a jedna Francouzka, tři Ukrajinky, z nichž jedna uměla francouzsky, jedna hluchoněmá mladá žena a já.
Před lety byl manžel v Rusku na služební cestě a přivezl dětem dvě malované dřevěné matrjošky. Řekl, a já mu věřím, že nic jiného se tam holčičkám koupit nedalo. A něco přivézt chtěl, vždycky vozí. Trochu si s těmi skřípajícími potvůrkami pohrály a pak je odložily na knihovnu, kde stojí dodnes, teď už přes měsíc na hanbě, tváří ke hřbetům knih.
Nebylo to v pralese mezi Běloruskem a Polskem, ale na prvním terminálu pařížského letiště Charlese de Gaulla. Nikdo po nás nestřílel. Přesto ve mně překročení této evropské hranice v době pandemie zanechalo dojem, o který bych se ráda podělila.
Přesně za tři týdny vypuknou v Pekingu zimní olympijské hry. Těžko najít lepší okamžik pro četbu knihy Tomáše Etzlera Novinářem v Číně. Její děj, zarámovaný pořádáním letních olympijských her tamtéž v roce 2008, vám natolik rozšíří perspektivu, že se vám z pouhého pomyšlení na tuhle šarádu zvedne žaludek.
Bylo to v městečku Villeneuve-sur-Lot, mezi Toulouse a Bordeaux, v kraji proslaveném pěstováním švestek. V sobotu dopoledne. Seděla jsem u stolku s hromádkou Aaronova skoku ve francouzštině a čekala, zda se u mě někdo zastaví a bude chtít knihu podepsat. Přišlo pár lidí, žádný nával to nebyl, stejně jako předchozího večera na mém vystoupení.
Lyon se nemůže pochlubit velkou literární historií. Sláva města se vždy týkala spíš hedvábí, bankovních domů a chemického průmyslu, v poetičtější rovině pěstování růží.
Tak se mi zdá, že už jsem víc doma tady ve Francii než v Čechách. Jak jsem na to přišla? Zlobím se.
Psát o poezii je skoro tak těžké jako psát o hudbě. V obou případech psaním tolik uniká, že se člověk musí ptát, zda to má vůbec smysl. Snad je lepší na báseň jen ukázat, ať si to druhý přečte sám.
Představte si to takhle: jste velmi ambiciózní spisovatel a vydal jste novou knihu. Svou největší. Překonal jste v ní sebe sama, překročil dosavadní limity. Jste dost kritický na to, abyste to sám poznal, nikdo vám nemusí říkat, co jste dokázal. Navíc jen vy sám víte, jak ohromnou cenu jste za napsání knihy zaplatil.
Vážený pane premiére, jsem česká spisovatelka, žijící dlouhodobě ve Francii. Nemyslím si, že byste moje jméno mohl znát. Muž, který řídí stát a neustále se rozrůstající firmu, jistě nemá na literaturu čas. A teď ještě do toho ten virus.
Letadlo nad Paříží hrká a trochu se natřásá. Mám zavřené oči, na klíně držím knihu. Svírám ji prsty, tepe.
Pár měsíců před evropskými volbami situace nevypadá dobře, pro Francii ani pro Evropu. Drtivá většina obyvatel Francie sice žluté vesty nenavlékla, ale to neznamená, že nebudeme smeteni s vlnou. Hněv, nenávist a hloupost je tak snadné politicky zneužít.
„Neexistuje žádné téma, kterému bychom se nemohli věnovat,“ řekl na počátku 60. let, krátce po založení časopisu The New York Review of Books, jeho redaktor a spoluzakladatel (s Barbarou Epsteinovou) Robert B. Silvers.
Nedávno se jeden můj známý podivil nad tím, že po všech těch letech, které nás dělí od univerzitního studia filozofie, mne ještě stále láká… filozofie. Toto je odpověď: Filozofie mne neláká, nemohu se bez ní obejít.
Její text je jako těžký a omamný parfém pro dlouhou letní noc. Španělská básnířka a překladatelka z češtiny, turečtiny a perštiny na něm pracovala dvanáct let.
Ádám Bodor vytvořil dokonalý absurdní svět.
