JT

Jáchym Topol

Bílá velryba, vydání z roku 1956 s rozrušujícími ilustracemi Rockwella Kenta, čněla v rodičovské knihovně. Působila lákavě, avšak nedobytně. Podobně jako Vojna a mír hraběte Tolstého či Eisnerův Chrám a tvrz. A Bible.

Novela Joãa Guimarãese Rosy Dál – dál a dál vychází v revidovaném překladu Vlasty Dufkové. Příběh volně navazuje na Rosův světoznámý román Velká divočina: Cesty. Soropita, který svou ženu miluje tak, že mu „přetéká srdce“, je v prvních větách pádícího příběhu, plného opojných vůní a barev, vylíčen jako tvrdý chlapík posetý jizvami. O Doraldě, jíž veze dárky, milostná píseň praví, že „mezi stehna bílá skryla zarděnice květ“.

Malá holka z venkova, neobyčejně drzá a ukecaná, navštíví v Paříži svého strýčka Gabriela, tanečníka v podniku pro gaye. Touhou malé Zazi je vidět pařížské metro. Ale sklapne jí, neb se stávkuje. Ta knížka je vlastně docela drsná, není to drama ani krimi, jde především o komické a absurdní situace, do kterých se hrdinové, tak trochu pařížská galerka, neustále zamotávají. Dalším hrdinou je i jazyk knihy plný slangu.

Poselství z megafonu není složité. Máme vyjít ven s rukama nad hlavou. Někdo už otevřel dveře. Nebo je ti venku vyrazili? Zvenku je cítit chlad, ale opravdová zima to není. Je brzo ráno. Vychází slunce.