Pracuji pro Festival spisovatelů Praha a režíroval jsem pořady na Nové scéně. Velmi si vážím všech kritických hlasů. Chápu, že video prezentace nebyla pro každého. V návaznosti na téma Existuje pouze budoucnost jsme představili řadu mladých vizuálních umělců pracujících na poli video artu a konceptuálního světelného designu. Vnímám jako velmi pozitivní, že Festival je v tomto směru průkopníkem. Pouze bych chtěl pohledem za kulisy upřesnit k autorskému večeru Juana Goytisola - pan Goytisolo odešel ze sálu dříve na vlastní žádost - toužil se setkat s vdovou po Jorge Luisi Borgesovi, která byla tou dobou v Praze. Tím pádem musel jít číst jako první v pořadí. I mě velmi mrzí, že diskuze s panem Forbelským nemohla trvat déle. Panům Janišovi i Vassafovi se omlovám za problémy s odpočtem času.. Udivuje mě prvoplánovost některých komentářů v médiích. Naštěstí mívám dost příležitostí promluvit si s autory a hlavně s diváky. Myšlenky mohou být slušivější než košile.

To Mukan Ale to vůbec nejsme v rozporu, rozhodně nemám pocit, že jsem zaspala v 19. století. Vizuální stránka věci by však měla sloužit podpoře obsahu, nikoli jej zastínit, stejně tak jako vesmírná" či "hvězdná" hudba by neměla zastínit hvězdnost samotných autorů. Podobně jako nemyslná úvodní šou pana Pavlaty pomalu zastínila jeho skvělý výkon při čtení z Goytisolovy Makbary. Převaha vizuálního pak jde často i proti duchu toho, co říkají samotní spisovatelé. Třeba zrovna Goytisolo kdesi řekl, že žijeme ve světě, který vnímáme prostřednictvím rychle se měnících obrazů a literatura je od toho, abychom se naučili vnímat svět i jinak. Proto je škoda, když spisovatelé dostanou na vyjádření svých názorů menší čas, než by mohli, právě kvůli chrlení nicneříkajících světelných obrazů. Jinak panu Marchovi fandím, nechtěla jsem samotné konání festivalu zpochybnit, protože je skvělé, když je Praha plná literárních osobností. Určitě dostávají podobných nabídek bezpočet a můžeme být jen rádi, že přijedou právě k nám do Prahy. Je i věcí akreditujících se novinářů, aby na stránkách svých novin představili autory víc do hloubky, tam je k tomu prostoru dost.

Vážený pane Urbane, našel jsem ve vašem překladu románu O hrdinech a hrobech jisté víceméně vážné nedostatky. Jste otevřen rozhovoru o konkrétních pasážích a slovech? ppp

Jakožto osoba zabývající se filmem, videem, vizuálnem a částečně propagací nechápu příliš výtky k "PR" festivalu. Nežijeme v 19. století a vizuální stránka jakékoliv byť sebevíc intelektuální a hluboce kulturní akce je dnes klíčová. Tím nijak nevstupuji do debaty, jestli festival takový je. Ale jak si představujete "správné" medailonky? Jaké tam mají mít autoři fotky? Pasovky? Mladé publikum, které je jedním z cílových diváků, aby se studenti a mladí lidé o literaturu a psaní zajímali, je zvyklé na klipy, spoty na youtube, hip hop, South park a Quentina Tarantina. Obrozenecký "lienární" naučný film a la narodil se, napsal, umřel nebo v tomto případě přijel do Prahy, skutečně nikoho nezaujme. Stejně tak učebnicové titulky nikoho nenalákají. I lileterární kritik, kritik literárních festivalů by mohl občas nakouknout na nějakou současnou výstavu, zapnout televizi nebo jít do kina a případně si přečíst něco o nových médiích a reklamě. Festival je kultura, osvěta, šance na setkání, ale bez moderní propagace to nejde. Literatura v šuplíku je na nic.

Za to, že festival pořádá, si Michael March zaslouží všechen obdiv. Je ale škoda, že po vynaložení tolika energie na shánění sponzorů, jí už očividně mnoho nezbývá k tomu, aby se každá položka výsledného programu po obsahové i technické stránce profesionálně připravila. Diskuze, kterou popisuje Jiří Holub, byla útržkovitá, povrchní, a jestliže pan Holub u každého z autorů zmínil zhruba jednu větu, je to proto, že o moc víc neřekli - ať už byli ve fromě nebo ne, podoba diskuze jim to neumožnila (podobný případ nepřipravené a zbytečné debaty by se dal najít minimálně v minulém ročníku). Závěr pana Holuba mi taky připadá ukvapený - souhlasím s paní Tkáčovou - ale jinak jeho dojem z festivalu sdílím.

Dobrý den, 24. dubna, jste na stránkách Iliteratury zveřejnili článek pana Jiřího Holuba, jenž měl českému publiku podat kritickou zprávu o dění na Festivalu spisovatelů 2012. Bohužel neučinil podle mě ani jedno: ani nezpravil, ani nezkritizoval. Klouzal se po povrchu jakési jízlivé, tupé glosy a mně je neskutečně líto, že byl takový elaborát na tak kvalitním portálu, jako je tento, vůbec vypuštěn. Dovolíte mi na něj zareagovat? Ujišťuji vás, že tak nečiním pouze z přátelství k Michaelu Marchovi a kvůli blízkým vazbám na organizační tým tohoto u nás, ano, naprosto ojedinělého podniku. Jde mi o poukázání na nízkou myšlenkovou úroveň a na naprostou absenci jakékoliv argumentace, kterých se autor ve svém článku dopustil (o chabosti jeho stylu nemluvě). Z článku jsem nabyl pocitu, že Festival spisovatelů Praha je vlastně docela zbytečná, špatně zorganizovaná, nabubřelá akce o ničem. Kromě této informace, přesněji řečeno autorova dojmu, se v textu nic jiného neříká. Vše ostatní je obyčejná, hloupě novinářská anekdota, jež není ani poučná, natož úsměvná. Hovory a vystoupení jsou jen a pouze karikovány, tj. vytrženy z kontextu, každý z aktérů dostane po větě, mnohem důležitější ovšem je, jak se přitom tvářil. O tom, kdo co napsal, jaká byla úroveň textů, jejich překladů ani slovo, což je v případě kritiky literárního festivalu mírně udivující. Bohužel tento způsob anekdotického psaní k tzv. aktualitám bez jakékoliv hloubky (tedy myšlenky) je rána, která nás postihla spolu s neocenitelným darem jménem Internet. Nebylo by nakonec lepší pustit se do férové, přímé kritiky něčeho, co považuji za špatně koncipované, ztvárněné, zavádějící, nudné? Na takový názor má každý právo a já jsem si jist, že organizátoři Festivalu takovou kritiku jenom uvítají. Dokonce to vím, protože po každém vydání vlastní kritikou nešetřím – k tomu, aby se mohlo něco pohnout, je konfrontace nutná, vyzrálí jedinci i struktury by z ní strach mít neměli. Žel, žádný takový názor v předlouhém článku pana Jiřího Holuba nepadl. Jeho stať velkým obloukem obešla jedinou zásadní informaci, na kterou jsem mimochodem za svého pražského působení nenarazil v žádném z novinových článků: už víc jak dvacet let máme v Praze člověka, jenž zarputile, paličatě (ano, nedokonale, po svém!) přiváží rok co rok desítku autorů, aby se podělili o to, co píší a zažívají. Autorů, o kterých se nám doslova a do písmene ani nesnilo (už kvůli našemu malému, zdůrazňuji, malému kulturnímu rozhledu, tradiční české samolibosti a omezenosti našeho knižního trhu). Michael March (bídák, jenž se nedokázal naučit česky) dokáže jen díky svému bohatému adresáři, přehledu a přesvědčení přivézt i velká jména a ano, jako správný obchodník je se superlativy občas „prodává“. Činí tak ovšem ze svého: pro pět dní nabitého kulturního programu tráví zbytek roku sháněním podpory, sponzorů, přemlouváním všemocných úředníčků na ministerstvech. Proč se ale nechat strhávat tak malichernými měřítky jako je příliš dlouhý prezentační film či vágnost hlavního tématu? Copak není mnohem důležitější, co ten který autor nakonec sám za sebe řekne, přečte? Ještě by bylo nutné, aby o to měli čeští čtenáři zájem. Těch zvídavých, kteří nevědí všechno předem, je menšina, proto i Festival spisovatelů zůstane menšinová záležitost, s tím se musí v době nadvlády obrazu nad slovem počítat. Zvědavý a přitom vlastní pohled ven, do jiných světů prostřednictvím knihy je jediný způsob vzdoru a je opravdu velká škoda, že „novinář“, jenž by právě o tom, co se na Festivalu skutečně děje, mohl podat dalším možným čtenářům zprávu, zůstane u jízlivé „duchaplnosti“. A co se poznámky Jiřího Peňáse týče? I mistr tesař se někdy utne, konečně i pozvaní autoři nemusí být zrovna ve formě… Peňásova poznámka patřila spíše na nějaký raut k ohromení kolem stojících dam nikoliv jako pointa k už tak nedobrému textu. Denis Molčanov

Jsem pravidelným návštěvníkem PWF a z letošního festivalu mám rovněž rozporuplné pocity. Myslím, že světelná šou jsou již nadbytečným divadlem, z něhož se samotní autoři jaksi někam vytrácejí, a střihové medailonky autorů s citáty vytrženými z kontextu moc o autorech neřeknou. Na druhou stranu festival nepovažuji za zbytečnost, třeba zrovna v případě Juana Goytisola. Kdo ho u nás zná? Takhle se třeba alespoň nějaké naše nakladatelství snad odhodlá k tomu, že třeba vydá něco z novější tvorby, která je tak diametrálně odlišná od toho, co tu španělsky neznající čtenáři mohli dosud číst, s výjimkou esejů Za Gaudím v Kappadokii z devadesátých let. Myslím, že zrovna Makbara by mohla oslovit i naše čtenáře. Místo času věnovaného světelné šou se ušetřený čas mohl využít pro představení autorů do hloubky, autorský večer Juana Goytisola jej podle mě mohl dát víc poznat, klouzalo se jen po povrchu. Ale jsem ráda, že se taková akce koná, když se k tomu připočtou akce jako jsou recenze nebo rozhovory s autory v novinách, není to zbytečné.

Technická poznámka: ona hudba "připomínající kompilaci soundtracku z Vesmírné odysey a Návštěvníků" je Vangelisův soundtrack k "Blade runnerovi", jednomu z vůbec nejslavnějších SF filmů. Hodiny na pódiu nefungovaly ani mně při diskusi s Kureishim, což mě jako moderátora dost znervózňovalo (měl jsem na rozhovor vyhrazených 14 minut).

Vargas Llosovy romány patří k mým velmi oblíbeným a Pantaleón je vskutku podařená kniha, ale která z jeho knih není... Autorka má pravdu, že čtení není jednoduché, ale být aktivním čtenářem je tak fajn. To se pak člověk ke knize rád vrací, protože mu před očima neproběhlo jen něco obyčejného, co je sice čtivé, zabaví to i pobaví, ale pak to jen odplyne a po čase se třeba vrátit nemá cenu, protože nás už nic nečeká. To se s knihami Vargase Llosy nestane.

18.4.2012, 18:00 Salón de Actos del Instituto Cervantes: Conferencia de Mario Sabato: DEL INFORME SOBRE CIEGOS AL PODER DE LAS TINIEBLAS El cine y la literatura se semejan, tanto como se parecen el agua y el aceite. La transcripción de una obra literaria, sobre todo si se trata de una obra famosa, muchas veces ha provocado grandes discusiones. La fidelidad extrema al texto original puede respetar la letra, pero también la traición al espíritu. Como diría un personaje de Lampedusa, hay que cambiar para que todo siga igual. "El Poder de las Tinieblas", la versión cinematográfica de "El informe sobre ciegos", el capítulo más misterioso de "Sobre héroes y tumbas", fue un desafío que encaró Mario Sabato, el hijo del autor de la novela , con total libertad. Además de las dificultades de enfrentarse con un texto poético, tuvo que transformar en alegoría lo que era una profecía. Ernesto Sabato describió, con "El informe sobre ciegos", un horror que envolvería la Argentina veinte anos después. Mario Sabato filmó "El poder de las Tinieblas" en 1979, cuando la tragedia profetizada estaba en su esplendor.