Belgie

Co kdyby se události posledních deseti let udály trochu jinak? Co kdyby místo politiků o všem rozhodovali lidé sami? Dokázal by každý myslet na obecný prospěch, a ne na vlastní zájmy? Jak dlouho by to vydrželo? Obešla by se tato forma demokracie bez zhoubných následků?

Vyprávění příběhů mě nikdy nezajímalo, k psaní mě přivedla touha pravdivě přepsat skutečnost – říká v rozhovoru Grégoire Polet, belgický spisovatel, jehož tvorba zatím neoslovila žádného z českých nakladatelů. Témat k diskusi jsme ale našli spoustu a Polet se nadšeně podělil o mnohé, co s jeho tvorbou souvisí.

V roce 2013 se Belgičan Thomas Gunzig po čtyřleté pauze vrátil k románu, a to v plné síle. Už název samotný, Příručka přežití pro budižkničemy, je plný gunzigovské ironie. Opravdu přežijí právě ti neschopní? Přežije vůbec někdo?

Jak si pomáhají sourozenci v jeho románu Davidův dům? Jak spisovatele Michela Lamberta podporovali členové vlastní rodiny? Co sám dělá pro své kolegy spisovatele a jaký význam mohou mít dílny tvůrčího psaní pro psychicky nemocné nebo pro vězně? Leitmotivem rozhovoru s belgickým autorem se nečekaně stala pomoc v různých podobách.

Hrdinové devíti povídek se rozhodně jen tak nevzdávají, všechna jejich tajemství se ale nedozvíme. Přesto kniha belgického spisovatele Michela Lamberta příběhy zdánlivých ztroskotanců zprostředkovává přitažlivě a navíc ve strhujícím tempu.

V ostře sekaných kapitolách se deštivým Bruselem míhá skupinka přátel dvou bratrů – malíře Martiala a psychicky nemocného Serge. Něha, vážnost i smysl pro humor vytvářejí citlivou a pokorně psanou prózu, které prospívá i skromný rozsah. První český překlad představuje belgického autora Michela Lamberta, v jehož tvorbě by se jistě dalo najít ještě leccos zajímavého.

Thomas Gunzig tvrdí, že láska odkrývá pravou podstatu člověka a dává mu sílu stát se hrdinou. Stojí ale tentokrát Gunzigův hrdina za to, abychom s ním strávili celých 325 stran příběhu?

Podivuhodných dvanáct příběhů postav vsazených do extrémních situací. Název sbírky ale mate: mrtvých je v kniza spousta. Belgický autor Thomas Gunzig rád a úspěšně šokuje ani ne tak tím, jaké události popisuje, jako uměním zvrátit děj a proměnit děsivou historku ve směšný gag.

Belgický spisovatel a scenárista Thomas Gunzig na setkání s českými čtenáři mluvil o své tvorbě i o zapeklitosti zákulisí literárního provozu – i zde zjevně může dojít i k otevřenému souboji. Do Prahy Gunzig letos zavítal již po několikáté: v českém překladu mu vyšlo několik titulů, ačkoli zatím žádná z aktuálních novinek.

Cestovní deník po Ekvádoru a k ústí řeky Amazonky je pozoruhodný dokument o tom, co pro člověka znamená cesta. Ten, kdo zná básnické a výtvarné dílo Henriho Michauxe, přečte jeho zápisy na jedno nadechnutí.

Paul Colize rád poslouchá rockovou rozhlasovou stanici Classic 21, kde mezi dvěma písněmi uslyšíte i historky z rockového prostředí. Vždycky prý chtěl napsat knihu o rocku, ale také o locked in syndromu a rovněž detektivku. Proto se rozhodl, že nebude psát knihy tři, ale jen jednu, kam se vejde vše. Tak vznikl román Back up.

První knižní vydání Vladislavových překladů Michauxových textů, pořízených původně již v padesátých a šedesátých letech, obsahuje výběr básní, který odhaluje belgického básníka v jeho nejniternější podobě. Autor se noří sám do sebe a snaží se proniknout k „tajemství čisté existence“.

Jean-Philippe Toussaint patří k předním francouzským spisovatelům střední generace.

Román nemusí být běh na dlouhou trať, a přesto může vzniknout za 24 hodin, dokazuje spisovatel Nicolas Ancion. Jako vyslanec belgického literárního světa jezdí po celé zeměkouli a zavítal i do Prahy. Vynalézavě propaguje literární tvorbu: vedle toho, že s publikem debatuje, nabízí mu tvůrčí dílny nebo skupinové psaní, velmi rád popisuje zážitky z autorských maratonů, jejichž formát sám vymyslel.

Nakladatelství Malvern vydalo v roce 2013 básnickou skladbu Coimbra Wernera Lambersyho. Je to druhý obraz cyklu, na němž básník, narozený v roce 1941 v belgických Antverpách, začíná pracovat na počátku osmdesátých let, tedy v době, kdy se natrvalo usazuje ve francouzské metropoli. S Coimbrou však čtenáři nezamíří do Paříže, ale do portugalského města, podle nějž je skladba pojmenována.

Výboru básní Zvláštní květy představuje belgického básníka Maurice Carêma (1899–1978) českým čtenářům poprvé. Carême patří k básníkům, jehož tvorba je snadno přístupná dětem, avšak potěší i zkušené a náročnější čtenáře dospělé.

Výboru básní Zvláštní květy představuje belgického básníka Maurice Carêma (1899–1978) českým čtenářům poprvé. Carême patří k básníkům, jehož tvorba je snadno přístupná dětem, avšak potěší i zkušené a náročnější čtenáře dospělé.

Výbor básní Zvláštní květy představuje belgického básníka Maurice Carêma (1899–1978) českým čtenářům poprvé. Carême patří k básníkům, jehož tvorba je snadno přístupná dětem, avšak potěší i zkušené a náročnější čtenáře dospělé.

Po krátkém, ale výrazném působení v socialistickém časopise Sedmička pionýrů v 70. letech se do Česka vrací seriál Velká esa od scenáristy a kreslíře Grega. Přestože pochází již z 60. let, jeho svižný humor nijak nezestárl. Podobná komediálně laděná komiksová dobrodružství pro děti navíc v českém prostředí dost scházejí.

Koupelna vyšla v roce 1985. Útlá knížka s obálkou prestižního nakladatelství Minuit, které o několik desetiletí dříve objevilo Samuela Becketta a stalo se například i zázemím autorů řazených k Novému románu, vyvolala mezi odbornou kritikou, ale i v řadách běžných čtenářů nečekaný ohlas.

Když jsem začal trávit svá odpoledne v koupelně, ještě jsem nepočítal, že se tam usadím; kdepak, prožíval jsem tam příjemné hodiny, přemýšlel jsem si ve vaně, někdy oblečený, jindy nahý. Edmondsson se u mě líbilo, zdám se prý teď uvolněnější; někdy se mi podařilo zažertovat, smáli jsme se. Vykládal jsem a živě gestikuloval, soudil jsem, že nejpraktičtější jsou právě tyhle vany s rovnými okraji, šikmou zadní stěnou a plochým dnem, kde uživatel nemusí užívat opěrku pro nohy.

Titul i barevné ladění alba Návštěva malé smrti belgické ilustrátorky a spisovatelky Kitty Crowther (1970) jednoznačně vymezuje téma, jímž se tato dětská knížka zabývá. Mluvit s dětmi o smrti není jednoduché, Kitty Crowther však místo mnoha slov citlivě vypráví především svými obrazy.

Příběhy dvou chytrých a podnikavých sourozenců mají blízko k prvním, tehdy ještě dosti naivním příběhům Tintina, kde také akce střídala akci, padouši neustále unikali a vraceli se a na logiku se příliš nehledělo. Ocení je zejména menší čtenáři, jejichž sny o vyrovnání se dospělým se zde plní vrchovatě.

Český překlad bohužel v detailech za originálem hodně pokulhává a někdy ho přímo shazuje: hloupými chybami, nelogickými či nesrozumitelnými větami. Je to škoda, protože horší pasáže bohatě vyvažují stránky, které se čtou dobře, a v knize nacházíme mnohá řešení, kde se překladatel projevuje jako kreativní a nápaditý spolutvůrce textu.

Belgický spisovatel A.-M. Adamek a jeho román Největší ponorka na světě čtenáře láká na „báječnou detektivku, do které je snadno se ponořit“ nebo třeba na alkohol, kurvy a velkou ruskou ponorku. Dílo je však především oním „hrabalovským pábením, odehrávajícím se na dně moře i společnosti“, jak avizuje obálka.

Po rozchodu s Rifkou najde Thomas deník jednoho z jejích předků, Meiera Kovalského. Osudy muže narozeného roku 1880 v zapadlém polském městečku ho osloví tak, že se rozhodne o něm natočit film. Spolu s ním pak čtenář odkrývá životní cestu věčného emigranta, kterému v roce 1905 kozáci oběsili bratra a jenž jako desítky jiných Židů v té době putuje Evropou ovlivněnou revolučními náladami, nemocemi a bídou, ale i krásnými sny a prchavými láskami...

Marianne Sluszny byla v roce 2012 hostem pražského veletrhu Svět knihy, kde nám poskytla tento rozhovor. Úryvek z jejího románu Bratr oběšeného byl zařazen do čtení v rámci Noci literatury.

Vychutnat si čtení o tom, kde spisovatel pracuje, jak při tom postupuje a jaké má literární vzory, lze pouze v případě, že jde o autora, kterého si vážíme. Toussainta ale netřeba slepě uctívat: svou zpověď rozkouskoval do různých pohledů a podává ji odlehčeně, vtipně a se sobě vlastní (sebe)ironií.

Jean-Philippe Toussaint se v letošním roce svým čtenářům připomněl hned čtyřmi projekty, a všechny jsou odbočením z jeho cesty romanopisce. J.-P. Toussaint se nikdy nevěnoval literatuře výhradně, kromě psaní také točil filmy. Uvádí ostatně, že ho profesní nálepky (zda je spisovatel, režisér, fotograf anebo výtvarník) nezajímají, chce zkrátka publiku nabízet svůj pohled na svět různými způsoby.

Schmitt vypráví o víře, náboženství, životě a smrti, na zásadní a často i banální otázky ale hledí dětskýma očima. Nesrozumitelné a složité se tak stává obdivuhodně jasným a snadno pochopitelným. Románová pentalogie má obrovský úspěch u frankofonních i zahraničních čtenářů, některé příběhy byly také divadelně a filmově zpracovány.