Afrika, Antily, Libanon...

První kamerunský román napsaný ve francouzštině vyšel v roce 1954. Eza Boto v něm zásadně otočil směr nahlížení na Afriku, k němuž do té doby docházelo jen očima Evropanů. Najednou už protagonistou není černoch, kterého se snaží bílý kolonizátor poznat a polidštit: zlo přichází od dobyvačného bělocha a africké kultuře hrozí zánik.

O tvrdém sporu tradiční africké a moderní evropské literatury, o generačních střetech mladých afrických intelektuálů a respektované rady starších – román konžského autora používá moderní literární postupy, ale prostupují ho i prvky typické pro africkou tvorbu. Kniha, kterou Georges Ngal napsal v 70. letech, i dnes působí jako silné svědectví a zajímavý literární experiment.

Deset povídek rwandské autorky není depresivní četba zaměřená na líčení traumat, která zbyla po genocidě. Motivy jako hrůza, bezmoc, zoufalství, naděje, boj o přežití a smíření jsou doplňovány i tématy čistě ženskými, jako jsou mateřství, menstruace, těhotenství, ženská pospolitost a zranitelnost. Ve rwandském jazyce kinyarwanda znamená „ejo“ včera i zítra; příběhy jsou autentická, upřímná a přímočará svědectví o tom, co se dělo předtím i potom. Český překlad je však víc než nepodařený.

Prvotina francouzsko-rwandského rapera pojednává o ztraceném dětství a ztraceném africkém ráji. Gaël Faye servíruje především šťavnatou ochutnávku každodenních burundských krás – před klukovskýma očima malého Gabyho se rýsuje Afrika barevná, voňavá, plná zvuků. Postupně se ale do dětského světa přikrádá burundský a rwandský masakr.

Bídná existence sezonního afrického dokaře, jenž přežívá ze dne na den v marseilleském přístavu. Diaw Falla má dvě přání, pro která se pere s krutým životem: oženit se se svou láskou Catherine a stát se spisovatelem. Jeho sny jsou však zmařeny kvůli jedné konkrétní zradě a vlivem hluboce zakořeněného rasismu v myslích místních lidí. Tak zobrazil svět ve své románové prvotině senegalský spisovatel Sembène Ousmane (1923–2007).

V sedmadvaceti dopisech přítelkyni čteme důvěrnou zpověď senegalské ženy Ramatoulaye, jež po manželově odchodu zůstala s dvanácti dětmi sama. Jedna ze zakladatelek feministického hnutí v Africe a jedna z prvních spisovatelek afrického kontinentu Mariama Bâ si touto knihu vydobyla uznání čtenářů i kritiky.

Alain Mabanckou (1966), romanopisec a čerstvě také hvězda kalifornského a pařížského univerzitního nebe, se v Praze představil jako výstřední elegán a pohotový bavič, který ovšem bojuje za velké věci. Literární tvorbu svých afrických krajanů chce zbavit šablonovitého vydělení z evropského kontextu, na druhé straně uznává její specifičnost.

Šest detektivních příběhů, šest odlišných koutů Mali a šest racionálně neuchopitelných kriminálních zápletek – spisovatel Moussa Konaté ve svých románech pracuje s typickými prvky detektivního žánru, jako jsou zločin, motiv, viník, oběť, kriminalista a vyšetřování. Knihy však zastanou i roli dobrého cestopisu nebo etnologické studie: přesouváme se v nich do černé Afriky, spolu s jejími obyvateli čelíme střetu starých tradic a mýtů s vlivy moderního světa, jež sem přicházejí z Evropy.

Slavný kamerunský spisovatel a také diplomat Ferdinand Oyono v románové trilogii popsal kolonialismus, tak jak ho prožívali Afričané na konci padesátých let, těsně před dekolonizací. Zobrazuje různé generace i sociální vrstvy afrického obyvatelstva, představuje jejich nemyslitelné životní podmínky, ukrutné a nesmyslné chování Evropanů, ale i kulturní zmatení, které se v tomto prostoru často projevovalo vlivem vize krásné Evropy.

Agadir, autobiografické dílo s prvky surrealismu a moderního románu, vypráví příběh úředníka, který se vzbouřil proti zvykům, tradicím a rozdělení moci ve své zemi. Khaïr-Eddine se zcela neotřele staví k literárním pravidlům románu, deformuje je tak, aby odpovídala jeho pokroucené době.

První publikované dílo martinického básníka Aimého Césaira je považováno za základní text myšlenkového a literárního hnutí négritude, jež se zrodilo ve 30. letech 20. století v Paříži. Autor se snaží osvobodit mysl černocha, svázanou starými koloniálními řetězy, které obepínaly celý africký kontinent, a zatíženou dědičnými stigmaty otrokářství.

Důstojný otec Drumont přichází do Afriky s posláním šířit evropské náboženství, nedaří se mu však zlomit a ani potlačit prastaré zvyky a tradice. Snad jen mladý Denis, jeho pomocník, podléhá Drumontovu kázání a vzdává se afrického dědictví. Jeden z nejznámějších afrických autorů, kamerunský spisovatel Mongo Béti, vydal roku 1956 román o ztrátě západních a křesťanských ideálů, o bolestném vystřízlivění zarytého misionáře, ale i o nepochopitelné schopnosti potlačit vlastní původ.

Nezdolnou schopnost Haiťanů přestát veškeré pohromy a pokaždé znovu vstát a jít dál uctila haitská spisovatelka Yanick Lahens v románu oceněném letošní Prix Femina. Vykresluje historii svého rodného ostrova na příkladu dvou soupeřících rodin. Můžeme tak sledovat hlavní politické zlomy celých padesáti let: konec haitské okupace Spojenými státy, nastolení a pád kruté diktatury otce a syna Duvallierových, následující chaos a zmatky, které zarazil až opětovný zásah USA.

Ač román syrského spisovatele Nihada Sireese vznikl už před deseti lety, po nedávných prezidentských volbách v Sýrii se ukazuje, jak moc je dílo (dnes už exilového) spisovatele nadčasové a univerzálně platné. Ne náhodou autora v tomto ohledu kritici často srovnávají s Kafkou nebo Orwellem.

Sami Tchak pochází z Toga, romány ale píše francouzsky a vydává je ve Francii. Nejsou postavené na košatém ději, chytlavých příbězích ani na niterném zkoumání postav. Autor naopak zkoumá, jak se lidské povahy projevují navenek, jak ovlivňují mezilidské vztahy a postavení jedince ve společnosti. Zajímá ho, jak určitá konstelace prostředí, výchovy a zděděných i prožitých zkušeností uvolňuje dosud zasuté živočišné, pudové vrstvy duše (k nimž patří především, ovšem nejen, sexualita).

Román Place des Fêtes čtenáři nabízí pobavení (tu a tam lechtivější, nikdy však za hranicí nevkusu), poučení (reálie ze současné Paříže i ze života komunity, dovnitř které se běžný čtenář jen tak nedostane – i když ty je nutné brát se značnou rezervou) a těm hloubavějším i důvod k zamyšlení, případně pobídku k dalším literárním výletům za francouzskou „négraille“.

Patrick Chamoiseau pochází z Martiniku, vystudoval v Paříži, dnes patří mezi nejoceňovanější antilské spisovatele. Po celém světě ho proslavil zejména román Texaco, za který roku 1992 získal prestižní francouzskou Goncourtovu cenu.

Svérázné zapojení výrazů z různých jazykových vrstev a hrůzy války podané bez přetvářky a navíc dítětem, které o nich vypráví stejným způsobem, jako by hovořilo o šarvátkách se spolužáky ve škole, jsou tak nejpůsobivějším rysem knihy a zároveň i velkou výzvou pro překladatele.

Podle senegalského básníka Léopolda Sédara Senghora lze „négritude“ (černošství) definovat z hlediska objektivního a subjektivního. Je souborem hodnot, které jsou vlastní civilizaci „černého“ světa a charakterizují jeho zvláštnosti. „Négritude“ (černošství) je především hledáním hodnot spjatých s černošskou kulturou a hledáním identity černošského obyvatelstva, jehož osobitost se vytrácela, protože se přizpůsobovala charakteristickým rysům „civilizace“ kolonizátora.

V polovině dubna zemřel Aimé Césaire, básník a politik, který stál u zrodu hnutí zvaného „négritude".

Legenda o ještěrkách Je to už hodně dávno, co se jednomu starému muži zdálo o princeznách, obludách, mluvících zvířatech a chodících stromech...

Přehled knižní prtodukce autorů pocházejících z Afriky.

Všechny literární časopisy ve Francii si letos všímají autorů pocházejících z Afriky...