Afrika, Antily, Libanon...

Komiks o sexualitě marockých žen a životě ve lži má ambice otevřít řadu otázek ohledně ženských práv, ale až příliš spoléhá jak na přitažlivost tématu, tak na atraktivitu samotného komiksového média. Perspektivní bárku utápí přemíra hovořících postav i odměřené dialogy.

První kamerunský román napsaný ve francouzštině vyšel v roce 1954. Eza Boto v něm zásadně otočil směr nahlížení na Afriku, k němuž do té doby docházelo jen očima Evropanů. Najednou už protagonistou není černoch, kterého se snaží bílý kolonizátor poznat a polidštit: zlo přichází od dobyvačného bělocha a africké kultuře hrozí zánik.

O tvrdém sporu tradiční africké a moderní evropské literatury, o generačních střetech mladých afrických intelektuálů a respektované rady starších – román konžského autora používá moderní literární postupy, ale prostupují ho i prvky typické pro africkou tvorbu. Kniha, kterou Georges Ngal napsal v 70. letech, i dnes působí jako silné svědectví a zajímavý literární experiment.

Deset povídek rwandské autorky není depresivní četba zaměřená na líčení traumat, která zbyla po genocidě. Motivy jako hrůza, bezmoc, zoufalství, naděje, boj o přežití a smíření jsou doplňovány i tématy čistě ženskými, jako jsou mateřství, menstruace, těhotenství, ženská pospolitost a zranitelnost. Ve rwandském jazyce kinyarwanda znamená „ejo“ včera i zítra; příběhy jsou autentická, upřímná a přímočará svědectví o tom, co se dělo předtím i potom. Český překlad je však víc než nepodařený.

Prvotina francouzsko-rwandského rapera pojednává o ztraceném dětství a ztraceném africkém ráji. Gaël Faye servíruje především šťavnatou ochutnávku každodenních burundských krás – před klukovskýma očima malého Gabyho se rýsuje Afrika barevná, voňavá, plná zvuků. Postupně se ale do dětského světa přikrádá burundský a rwandský masakr.

Bídná existence sezonního afrického dokaře, jenž přežívá ze dne na den v marseilleském přístavu. Diaw Falla má dvě přání, pro která se pere s krutým životem: oženit se se svou láskou Catherine a stát se spisovatelem. Jeho sny jsou však zmařeny kvůli jedné konkrétní zradě a vlivem hluboce zakořeněného rasismu v myslích místních lidí. Tak zobrazil svět ve své románové prvotině senegalský spisovatel Sembène Ousmane (1923–2007).

V sedmadvaceti dopisech přítelkyni čteme důvěrnou zpověď senegalské ženy Ramatoulaye, jež po manželově odchodu zůstala s dvanácti dětmi sama. Jedna ze zakladatelek feministického hnutí v Africe a jedna z prvních spisovatelek afrického kontinentu Mariama Bâ si touto knihu vydobyla uznání čtenářů i kritiky.

Alain Mabanckou (1966), romanopisec a čerstvě také hvězda kalifornského a pařížského univerzitního nebe, se v Praze představil jako výstřední elegán a pohotový bavič, který ovšem bojuje za velké věci. Literární tvorbu svých afrických krajanů chce zbavit šablonovitého vydělení z evropského kontextu, na druhé straně uznává její specifičnost.

Šest detektivních příběhů, šest odlišných koutů Mali a šest racionálně neuchopitelných kriminálních zápletek – spisovatel Moussa Konaté ve svých románech pracuje s typickými prvky detektivního žánru, jako jsou zločin, motiv, viník, oběť, kriminalista a vyšetřování. Knihy však zastanou i roli dobrého cestopisu nebo etnologické studie: přesouváme se v nich do černé Afriky, spolu s jejími obyvateli čelíme střetu starých tradic a mýtů s vlivy moderního světa, jež sem přicházejí z Evropy.

Slavný kamerunský spisovatel a také diplomat Ferdinand Oyono v románové trilogii popsal kolonialismus, tak jak ho prožívali Afričané na konci padesátých let, těsně před dekolonizací. Zobrazuje různé generace i sociální vrstvy afrického obyvatelstva, představuje jejich nemyslitelné životní podmínky, ukrutné a nesmyslné chování Evropanů, ale i kulturní zmatení, které se v tomto prostoru často projevovalo vlivem vize krásné Evropy.

Agadir, autobiografické dílo s prvky surrealismu a moderního románu, vypráví příběh úředníka, který se vzbouřil proti zvykům, tradicím a rozdělení moci ve své zemi. Khaïr-Eddine se zcela neotřele staví k literárním pravidlům románu, deformuje je tak, aby odpovídala jeho pokroucené době.

První publikované dílo martinického básníka Aimého Césaira je považováno za základní text myšlenkového a literárního hnutí négritude, jež se zrodilo ve 30. letech 20. století v Paříži. Autor se snaží osvobodit mysl černocha, svázanou starými koloniálními řetězy, které obepínaly celý africký kontinent, a zatíženou dědičnými stigmaty otrokářství.

Důstojný otec Drumont přichází do Afriky s posláním šířit evropské náboženství, nedaří se mu však zlomit a ani potlačit prastaré zvyky a tradice. Snad jen mladý Denis, jeho pomocník, podléhá Drumontovu kázání a vzdává se afrického dědictví. Jeden z nejznámějších afrických autorů, kamerunský spisovatel Mongo Béti, vydal roku 1956 román o ztrátě západních a křesťanských ideálů, o bolestném vystřízlivění zarytého misionáře, ale i o nepochopitelné schopnosti potlačit vlastní původ.

Nezdolnou schopnost Haiťanů přestát veškeré pohromy a pokaždé znovu vstát a jít dál uctila haitská spisovatelka Yanick Lahens v románu oceněném letošní Prix Femina. Vykresluje historii svého rodného ostrova na příkladu dvou soupeřících rodin. Můžeme tak sledovat hlavní politické zlomy celých padesáti let: konec haitské okupace Spojenými státy, nastolení a pád kruté diktatury otce a syna Duvallierových, následující chaos a zmatky, které zarazil až opětovný zásah USA.

Ač román syrského spisovatele Nihada Sireese vznikl už před deseti lety, po nedávných prezidentských volbách v Sýrii se ukazuje, jak moc je dílo (dnes už exilového) spisovatele nadčasové a univerzálně platné. Ne náhodou autora v tomto ohledu kritici často srovnávají s Kafkou nebo Orwellem.

Sami Tchak pochází z Toga, romány ale píše francouzsky a vydává je ve Francii. Nejsou postavené na košatém ději, chytlavých příbězích ani na niterném zkoumání postav. Autor naopak zkoumá, jak se lidské povahy projevují navenek, jak ovlivňují mezilidské vztahy a postavení jedince ve společnosti. Zajímá ho, jak určitá konstelace prostředí, výchovy a zděděných i prožitých zkušeností uvolňuje dosud zasuté živočišné, pudové vrstvy duše (k nimž patří především, ovšem nejen, sexualita).

Román Place des Fêtes čtenáři nabízí pobavení (tu a tam lechtivější, nikdy však za hranicí nevkusu), poučení (reálie ze současné Paříže i ze života komunity, dovnitř které se běžný čtenář jen tak nedostane – i když ty je nutné brát se značnou rezervou) a těm hloubavějším i důvod k zamyšlení, případně pobídku k dalším literárním výletům za francouzskou „négraille“.

Patrick Chamoiseau pochází z Martiniku, vystudoval v Paříži, dnes patří mezi nejoceňovanější antilské spisovatele. Po celém světě ho proslavil zejména román Texaco, za který roku 1992 získal prestižní francouzskou Goncourtovu cenu.

Svérázné zapojení výrazů z různých jazykových vrstev a hrůzy války podané bez přetvářky a navíc dítětem, které o nich vypráví stejným způsobem, jako by hovořilo o šarvátkách se spolužáky ve škole, jsou tak nejpůsobivějším rysem knihy a zároveň i velkou výzvou pro překladatele.

Podle senegalského básníka Léopolda Sédara Senghora lze „négritude“ (černošství) definovat z hlediska objektivního a subjektivního. Je souborem hodnot, které jsou vlastní civilizaci „černého“ světa a charakterizují jeho zvláštnosti. „Négritude“ (černošství) je především hledáním hodnot spjatých s černošskou kulturou a hledáním identity černošského obyvatelstva, jehož osobitost se vytrácela, protože se přizpůsobovala charakteristickým rysům „civilizace“ kolonizátora.

V polovině dubna zemřel Aimé Césaire, básník a politik, který stál u zrodu hnutí zvaného „négritude".

Legenda o ještěrkách Je to už hodně dávno, co se jednomu starému muži zdálo o princeznách, obludách, mluvících zvířatech a chodících stromech...

Přehled knižní prtodukce autorů pocházejících z Afriky.

Všechny literární časopisy ve Francii si letos všímají autorů pocházejících z Afriky...