ketábhá : Írán - Persie

Nové číslo měsíčníku Plav je věnované íránským ženským autorkám. Snaží se zmapovat, jak se tvoří spisovatelkám v zemi, která je v našem povědomí zapsána jako režim velmi restriktivně vystupující vůči ženám. Tamní poetky a prozaičky píší emancipovanou literaturu, která zaujme, nicméně úspěšné autorky nekonformních děl často odcházejí do emigrace nebo alespoň život v cizině významně tematizují.

Mitra Eljátí se narodila v roce 1950. Na literární scénu ale vstoupila podobně jako mnoho dalších íránských spisovatelek až v 90. letech dvacátého století, tedy v období, které je v literární historii Íránu charakteristické „boomem“ ženské literatury.

Bylo to strašné léto. Horko. Bez vody. Bez elektřiny. Byla válka, strach a tma. Mas’úd, jako by se ocitl v hlubinách děsivého snu, zmatený, omráčený, popadl ženu a děti a okamžitě vyrazil do Evropy, aniž by tušil, co ho tam čeká. Nechtělo se mu být rozumný a opatrný. Nechtěl se s nikým radit, zvlášť ne s někým, kdo měl víc zkušeností, s někým, kdo se bál pohnout z místa, nebo zůstával, protože věřil ve svou zemi, tradice a kořeny a považoval takové rozhodnutí za morální povinnost.

Když si přečtete mé povídky, píšu o problémech emigrace, o vnitřních problémech, ale nenapadám náboženství. Dokonce ani dřív za šáha jsem nevěřila, že by se sociální nebo politická témata hodila pro román. Pro mě je důležitější proniknout do vnitřního života lidí, objevit sebe sama, objevit druhé a objevením druhého, objevit sebe.

Golí Taraqqí patří již čtyři desetiletí k nejvýznamnějším íránským spisovatelkám a spisovatelům. Oceňují ji nejen čtenáři v Íránu, popřípadě Íránci v diaspoře, ale i literární kritika, a to nejen ta íránská.

Doposud nejstarší známou památkou achaimenovských nápisů je nápis krále Arijáramna...,

Perskou říši založil Kýros II. Veliký (559-530 před n. l.) sjednocením celé Přední Asie.,