knygos : Litva

Litevský spisovatel Alvydas Šlepikas v působivém historickém románu Jmenuji se Maryte připomněl široké čtenářské veřejnosti příběhy takzvaných vlčích dětí – osiřelých dětí německé národnosti, které se v bývalém Východním Prusku musely v nelehkých časech po skončení druhé světové války postarat samy o sebe. V rozhovoru se k tématu vrací a říká, že jeho kniha sehrála roli jakéhosi ledolamu, který odkryl tabuizovanou minulost.

Jeden z nemnoha česky dostupných litevských románů se obrací k pozapomenutému tématu těsně poválečného Pobaltí. Pojem „vlčí děti“ má do romantiky příběhů o Tarzanovi či Mauglím skutečně velmi daleko.

Děj tohoto zásadního litevského románu je zasazen do neutěšeného prostředí socialistického Vilniusu, konkrétně do čtvrti Užupis. Časově spadá do posledních let socialistické éry Litvy. Vypravěč se vrací v podobě netopýra na místa, kde prožil krátkou, intenzivní lásku, a pátrá po své tehdejší milované.

Básník a překladatel z českého jazyka do litevštiny vzpomíná na svérázného spisovatele Jurgise Kunčinase (1947–2002), jehož román Tūla nedávno vyšel v češtině.

Nejvýznamnější Kunčinasův román stojí za pozornost nejen proto, že k nám litevské hlasy doléhají tak vzácně. Nespoutané vyprávění o jednom bohémském tulákovi, jedné krátké lásce, jednom městě a jedné epoše přechází od humorného tónu přes naturalistické popisy prostředí k psychedelickému líčení vjemů. Čtenáři nabízí exkurzi do vilniuského podzemí, na kterou jen tak nezapomene.

Úvodní ukázka z románu litevského spisovatele přivádí čtenáře do Vilniusu 80. let za titulní hrdinkou Tūlo u, ke které se obrací vypravěč vtělený do netopýra: „všechna slova lásky i zoufalství pevně uzavřená v drobné lebce létajícího nočního zvířátka“.

Litevský básník, literární vědec, esejista a překladatel Tomas Venclova se narodil roku 1937 v Klaipėdě. Vyrůstal ve Vilniusu, kde též studoval litevskou filologii. Jeho tvorba zasahuje do několika oblastí – Venclova je erudovaný literární vědec, specialista na ruskou a polskou (a samozřejmě litevskou) literaturu 19. a 20. století, ale i výjimečný básník, který došel širokého uznání, a v neposlední řadě také esejista a komentátor společenského a politického dění.

V roce 1997 básník Petr Borkovec uveřejnil v Lidových novinách zprávu z Mezinárodního setkání spisovatelů Vilenica ve Slovinsku. Jmenoval v ní různé slavné laureáty vilenické ceny, mezi nimi i litevského básníka Tomase Venclovu (ve Vilenici byl oceněn v roce 1990), o kterém napsal, že „je neuvěřitelné, že dosud nemáme ani výbor z jeho básní“. Ten neuvěřitelný stav vydržel ještě dalších víc než patnáct let.

V roce 1997 básník Petr Borkovec uveřejnil v Lidových novinách zprávu z Mezinárodního setkání spisovatelů Vilenica ve Slovinsku. Jmenoval v ní různé slavné laureáty vilenické ceny, mezi nimi i litevského básníka Tomase Venclovu (ve Vilenici byl oceněn v roce 1990), o kterém napsal, že „je neuvěřitelné, že dosud nemáme ani výbor z jeho básní“. Ten neuvěřitelný stav vydržel ještě dalších víc než patnáct let.

Žili byli dědeček s babičkou a ti měli synka Jonase. Říkali mu Jonukas, nebo prostě Janek. Jednoho dne babička navždy zavřela oči a zanedlouho se dědeček podruhé oženil. Nevlastní matka byla čarodějnice.

Kruhová ilustrace na kontrastní černobílé obálce a čtvercový formát knížky zaujmou na první pohled. Litevské pohádky přeložila a převyprávěla Věra Kociánová a jejich obrazový doprovod svěřila výtvarníku Vojtěchu Jiráskovi. Oba společně pak knihu vydali. Příběhy například o devíti bratrech, o dvouhlavém koni nebo dvanáctihlavém draku tvoří „dvanáctipohádkovou“ knížku se sedmačtyřiceti černobílými ilustracemi.

Zakladatelem moderního litevského státu je trochu nadneseně myšlen Jonas Basanavičius (1851-1927), litevský lékař a folklorista, který si největší zásluhy vydobyl jako čelný představitel litevského národního obrození.

Když kamarád z Londýna ukazoval hromadu fotek pořízených v kolumbijské džungli, vůbec jsem se nestresoval a neměl komplex z toho, že jsem mohl odpovědět jenom srpnovým Českem, které se mnohým zdá být skoro jako Polsko, ergo – jako Marijampolė.

Kęstutis Navakas (nar. 1964) je doma v Litvě známý především jako plodný básník, jemuž se za poezii dostalo mnoho různých ocenění včetně toho nejvýznamnějšího – Národní ceny kultury a umění (2006).

Kestutis Navakas je litevský básník, esejista, literární kritik a překladatel.

Icchokas Meras je spisovatelem prózy a her. Narodil se v roce 1934 v Kelmė, jenž leží v severozápadní části Litvy. Kelmė je jednou z nejstarších litevských židovských komunit.

Když v roce 1971 vycházel na pokračování v litevském literárním měsíčníku Pergalė text Striptizas litevského spisovatele židovského původu Icchokase Merase, sklízel z oficiálních míst kritiku pro své „neočekávané novátorství".

Gyvas atodūsis / Breathing Free nabízí přehled litevského básnictví. Nedá se říci, že by to byl přehled stručný – čítá přes pět stovek stran bilingvního litevsko-anglického textu.

Vyt Bakaitis (1940) je básník. Narodil se v Litvě a vystudoval na Boston University. Od roku 1968 žije v New Yorku, v Brooklynu.

Prof. Dr. Petras Bražėnas je významným litevským literárním kritikem, esejistou a teoretikem. Od roku 1990 do konce února roku 2007 byl děkanem fakulty lituanistiky na Vilniuské pedagogické univerzitě, kde nadále působí jako profesor litevské literatury. Sedmnáct let byl také sekretářem Litevské unie spisovatelů.

„ČARODĚJNICE,“ ZAMUMLALA STAŘENA A PLÁCLA DO MODRÉ sedačky. „Čarodějnice,“ zopakovala hlasitěji a přisunula si mezi nohy koš přikrytý špinavým hadrem, z pod kterého pípala kuřata. „Čarodějnice,“ uchichtla se lišácky a svým pohledem probodávala ženu v červeném.

Litevská spisovatelka, básnířka, esejistka, výtvarnice a cestovatelka Jurga Ivanauskaitė (1961-2007) je nejznámější a nejpřekládanější současnou autorkou literatury celého pobaltského bloku.

Román najprekladanejšej litovskej autorky Jurgy Ivanauskaitė s názvom Čarodějnice a déšť (Ragana ir lietus, 1993) je čítaním, nielen pre čitateľa v našich zemepisných šírkach viac ako netypickým, no o to viac zaujímavým.