Portugalsko

Příběh s pohádkovými atributy nabízí putování dějinami evropské kultury a umění i podobenství o cestě životem. Současně je lyrickou skladbou o osobní cti a významu daného slova, o touze člověka po poznání, dobrodružství, přátelství a kráse. Zdaleka není jen příběhem vánočním.

Pandemie Covid-19 má mnoho stinných stránek, ale občas se projeví i jako potřebný stimul. Pár příkladů z Portugalska ukazuje, že nejen literáti, ale také nakladatelé, knihkupci nebo pořadatelé literárních akcí dokáží být kreativní i ve ztížených podmínkách. A někde a někdy i pohotově a záslužně jedná třeba i ministryně kultury. Státní pomoc se v knižní branži očividně vyplatí – a může mít i variabilnější podobu než pouze finanční náhrady.

Daniela Costa do projektu CELA zaslala ukázku ze své pozoruhodné knihy Bomba nad Marão, která má ambice vyplnit bílá místa v relativně nedávných portugalských dějinách. Jak napsat příběh s historickým pozadím a vyvarovat se při tom pouhé sekvenci daných a ověřitelných faktů? I o tom se dozvíte v rozhovoru s portugalskou spisovatelkou.

O portugalském Marãu, knězi Maxovi či bombových útocích v porevolučních 70. letech nemá nejspíš mnoho čtenářů velké znalosti. Kniha D. Costy připomíná smutný příběh lidí, jejichž osud poznamenaly historické události. Dílo zkoumá různé postavy, které jsou v něm předvolány, aby v případu svědčily. V ukázce se tak odhaluje vnitřní svět staré ženy, jejíž vnučku bombový útok připravil o život. Jak říká sama autorka: „Déšť, bomba, smrt a noc v Marão jsou fakta. Vyprávění je jedna z variant.“

Potulný Angolan, kterému je rodná Angola věčnou inspirací, ačkoliv tvrdí, že občas musí přistřihnout skutečnosti křídla, aby ji fikce vůbec byla schopna pojmout. Jeden z nejvýraznějších a také nejpřekládanějších portugalsky píšících autorů současnosti.

Zajistěte svým dětem lepší minulost, láká Félix Ventura své zákazníky. Ti se sami dokázali zajistit na budoucnost a teď už jim chybí jen ta správná minulost, původ, životní příběh. Jenže pak se ve Félixově velkém luandském domě objeví klient, kterému jen příběh nestačí. Tenhle člověk chce svou minulost odčinit a pomstít. Plete si minulost s přítomností. Jenže minulost, budoucnost a přítomnost splývají jen ve snech. Leda byste náhodou byli ještěrka.

Hromadění plastů v oceánech je jedním z důležitých environmentálních problémů dneška, a pokud s ním společnými silami nezačneme něco dělat, může se nám naše nečinnost šeredně vymstít, jak ve své knize podotýká portugalská mořská bioložka.

Pod rouškou reality, která je však ve skutečnosti fikce, se zde s neodolatelným humorem předkládá ironická suma západního myšlenkového světa konce 19. století a v konfrontaci s ním vyvstává otázka pravé portugalské identity.

Portugalský spisovatel Afonso Cruz navštívil již podruhé Českou republiku – i tentokrát přijel podpořit český překlad svého románu Květiny, který je především o ztrátě a hledání paměti.

Člověk se obecně bojí zapomínání, protože ztrátou paměti jako by ztrácel i část sama sebe. Cruzův román však ukazuje, že rekonstrukce minulosti ze vzpomínek druhých lidí nemusí být vždy tou nejlepší volbou. Ve složité skládance se postupně objevuje pro někoho překvapivý a pro jiného děsivý obraz uplynulé skutečnosti. A neopomenutelnou roli v něm hrají květiny.

Zavři! Otevři! Klapej! S barevnými knihami portugalské autorky Madaleny Matoso se nenudí děti ani dospělí. Úspěšná ilustrátorka a spoluzakladatelka nakladatelství Planeta Tangerina má na kontě už přes dvacet dětských knížek a s jednou z nich si od letošního roku mohou hrát i české děti.

O spadaných kaštanech, o loupání cibule, o komárovi poletujícím v kavárně – Ana Luísa Amaral při psaní poezie často vychází z každodenních situací. Ohrazuje se však proti termínu „banalita“, protože nic, co se týká života, není banální. Její tvorba je ale také aktivistická, angažovaná, upozorňuje například na nebezpečí návratu diktatur. Podle ní je to jako s vejcem: jakmile spadne, rozbije se a už ho nikdy neslepíte a nenaplníte rozlitým obsahem.

Překladatelka Pavla Lidmilová byla Obcí překladatelů uvedena do Síně slávy. Čtyři kolegyně portugalistky a překladatelky – Vlasta Dufková, Marie Havlíková, Šárka Grauová a Lada Weissová – tuto událost oslavují krátkým zamyšlením. Nejde o planá rétorická slova, jsou to čtyři velmi upřímné zpovědi. Doporučujeme dočíst až do konce.

Ana Luísa Amaral patří k nejznámějším portugalským básnířkám a vydala také několik knih pro děti: s jejími básněmi se dnešní Portugalci setkávají už v raném školním věku. Tvorba je pro ni prostředkem osobního boje proti všem projevům bezpráví a útlaku, stejně aktivistický tón volí i v poezii s tematikou feminismu a genderové rovnoprávnosti.

Slon putující z Lisabonu do Vídně někdy kolem roku 1552: slavný portugalský spisovatel José Saramago v románu vychází z absurdní, leč skutečné historické události, kdy se tehdejší portugalský panovník, král Jan III., rozhodl vyslat slona i s mnohačetným vojenským a zásobovacím doprovodem přes celou Evropu. Příběh však tvoří pouze kulisu úvahám o postavení a roli nepatrného jedince v dějinách a o pomíjivosti slávy a života. A také o moci a bezmoci.

Portugalský král Jan III. se rozhodne poctít svého švagra ve Vídni velkolepým darem, a tak se na jeho příkaz na dalekou pouť napříč Evropou vydává slon indický jménem Šalamoun. Mistrovsky napsaný příběh o lidském bláznovství a sloní moudrosti srší vtipem a do nebe volající ironií.

O posedlosti psaním, ale především o sobě v rozhovoru vyprávěl portugalský spisovatel António Lobo Antunes. Mluví též o zkušenosti s válkou v Africe, která se opakovaně vrací jako téma jeho románů, o zbabělcích a hrdinech, o moři a o mnohém dalším.

José de Almada Negreiros: uma maneira de ser moderno – velkolepě pojatá průřezová výstava díla všestranného umělce Josého de Almada Negreirose (1893–1970), kterému tím Portugalsko splácí určitý dluh, je v Lisabonu považována za uměleckou událost roku.

Postmoderně žánrově nejednoznačný, do značné míry experimentální a strukturně poměrně složitý Macedův román lze číst také jako variaci na zdánlivě banální téma lásky.

„Vraťme se mezitím o kousek zpátky, k předvečeru Vánoc roku 1989, kdy Lenia Nachtigal přešla na druhou stranu stržené berlínské zdi...“

Kapitola první: „Vypadalo to, že to bude dlouhá noc. Ale já už jsem přece souhlasil, řekl jsem mu, ať přijde. A dokonce že jestli tu potřebuje přespat, máme ten pokojík nahoře. S japonskou pohovkou, která se dá rozložit na lůžko...“

Za každou zdí najdeme paralelní svět: k hlavním motivům tohoto románu patří vedle ženy zejména zdi a hranice, jejich neprostupnost, relativita omezenosti prostoru. Prostřednictvím překladu knihy, jejíž příběh lze označit za přehlídku nejednoznačnosti, se českým čtenářům poprvé představuje portugalský spisovatel Hélder Macedo.

Román plný falešných stop a záměrných odboček, text, který je nutno číst jinak než běžné zpracování lineárního příběhu. Milostný příběh hlavní dvojice, portugalského diplomata Victora a německé zpěvačky Lenii, je totiž v knize pouze okrajovou záležitostí. Hélder Macedo ve svém díle ukazuje, že literatura umožňuje pochopit to, co se nestalo. A poté vzpomínat, jako by se to bylo stalo.

Román napsaný v podobě katalogu vzpomínek, připomínající sociologickou studii a imitující postup při hledání informací na internetu, v němž hrají zcela zásadní roli poznámky pod čarou... Portugalský autor Bruno Vieira Amaral svou prvotinou O prvních věcech upoutal pozornost kritiky i čtenářů a nadchl poroty několika literárních cen.

Herec, dramaturg, režisér a překladatel Jorge Silva Melo je jeden z nejvýznamnějších zástupců současné portugalské divadelní tvorby a kinematografie. Před dvaceti lety založil uměleckou divadelní skupinu Artistas Unidos a zásadně tak ovlivnil divadelní a kulturní scénu v Portugalsku.

V Portugalsku nepatří otázka uprchlíků k nejžhavějším tématům současnosti. Přitom zde mají přímou zkušenost s vlastní „uprchlickou krizí“, kdy během několika měsíců do země přibyl ekvivalent téměř deseti procent tehdejší populace. Román O retorno Dulce Marii Cardosové přináší příběh navrátilců viděný očima chlapce, který spolu s rodinou musel opustit rodnou Angolu a zcela bez prostředků se tzv. „vrátit“ do evropského Portugalska, země, kde nikdy předtím nebyl.

V nejúspěšnějším románu portugalského spisovatele Joãa Torda sledujeme při práci psychoanalytika, který v nejvyšším utajení léčí někdejší klíčové osobnosti světa: všichni tito intelektuálové hrdinně bránili své ideály, v určitém okamžiku však selhali. Pak ale slavný lékař musí vyslat svého tajemníka, aby v New Yorku vypátral jeho vlastní vnučku Camilu. A co všechny ty osudy spojuje? Bez ohledu na dobu, společenské postavení či materiální zázemí je život každého člověka chůzí po laně. Hranic

Oskar Kokoschka miloval Almu Mahlerovou. Když se jejich vztah rozpadl, nechal si vyrobit loutku, pannu v životní velikosti, a celou ji vymaloval do podoby své životní lásky. To je historický fakt a současně příběh dost bizarní na to, aby i o sto let později zaujal a inspiroval. Portugalský spisovatel Afonso Cruz si téma vypůjčil nejen do názvu svého románu: sděluje v něm především to, že umění je důležitější než realita.

Ve světě portugalsky psané literatury je Prémio Camões nejvyšším oceněním, jakého se může autorovi dostat. Portugalská prozaička a básnířka Hélia Correiová (* 1949, Lisabon) již dlouho patří k uznávaným jménům ve své vlasti i v zahraničí, ačkoliv je pravda, že literární ceny získává převážně v Portugalsku. Má jich na svém kontě již mnoho, za prózu, poezii i drama.

V roce 1915 vyšla jediná dvě čísla časopisu Orpheu (Orfeus). Navzdory tomu, že časopis zanikl mnohem dříve, než jeho tvůrci předpokládali, jeho význam pro portugalskou kulturní scénu se ukázal tak mimořádný, že dnes, sto let od jeho zrození i zániku, se v různých zemích pořádají divadelní představení, literární večery, konference a přednášky s jediným tématem: Orpheu.