Brazílie

Dá se žít bez ohledu na vlastní prospěch či důstojnost? Jak tenká je hranice mezi normálností a šílenstvím? Má smysl věřit ideálům? Je lpění na morálních hodnotách důležité? Je důležitější, co člověk prožívá tady a teď, nebo jak bude žít jeho podoba ve vzpomínkách? Většina z nás nechce vědomě páchat zlo – jsme ale schopni ho včas rozeznat? A vzorovat mu? Lima Barretův román z konce 19. století řeší zcela aktuální otázky. A mnohé odpovědi jsou skryté mezi řádky.

Prestižní literární cena pro spisovatele píšící portugalsky, Prémio Camões 2016, letos patří brazilskému spisovateli Raduanu Nassarovi. Je to jeden z nejvýraznějších brazilských spisovatelů dvacátého století, jeho dílo však tvoří jen tři knihy, navíc vydané v rozmezí let 1975 až 1997. Rozhodnutí poroty bylo sice velmi překvapivé, ale zcela oprávněné.

Mezi humoristickým a detektivním románem: brazilská spisovatelka Vanessa Barbara vypráví o stáří, samotě a smrti, ale příběh nabízí i pestrý kaleidoskop svérázných postav a groteskních scén z prostředí malého brazilského městečka.

Tíživá samota starého člověka, symbolizovaná křeslem a kostkovanou přikrývkou, nespavost a pokusy vyléčit ji pojídáním hlávkového salátu. A vedle toho euforické a nakažlivé nadšení z jakékoliv, byť sebebláznivější činnosti: beznadějné snahy naučit se plavat, nabiflovat se seznamy vedlejších účinků léků z příbalových letáků, nastudovat odborné práce o švábech, poznat eskymácké zvyky, věnovat dům trojici nalezených nevycvičitelných psů. – Tyto dva protichůdné stavy duše rámují svět románu Brazilsk

Brazilec Luiz Alfredo Garcia-Roza ve své detektivce nabízí detailně propracovaný příběh, který čtenáři nabídne zcela netradiční tvář slavné Copacabany a v němž téměř nikdo není tím, kým se zpočátku zdál být.

Svobodu pro černé otroky, svobodu pro Brazílii a svobodu poznání pro všechny zaslepené požaduje ústy svých postav brazilský básník a dramatik Castro Alvese. Český překlad divadelní hry Gonzaga aneb Revoluce v Minas, hry z brazilského protikoloniálního hnutí, kterou autor dokončil v roce 1867, se zdá být určen především literárním a divadelním nadšencům.

Země plná hlasů – tak znělo heslo charakterizující oficiálního hosta letošního Frankfurtského knižního veletrhu, Brazílii. Zemi, jejíž prestiž a sebevědomí na mezinárodním poli stoupá, která „našla novou identitu jako silnější hráč v regionu i ve světě“ (Verena Meier), takže se v relativně krátké době podruhé ujala role oficiálního hosta veletrhu (předtím jím byla roku 1994 se sloganem „Soutok kultur“).

Brazílie je velká země, mimořádná otevřeností, s jakou přijímala a přijímá nejrůznější kulturní vlivy ze všech koutů okolního světa. A jen shodou historických náhod dnes mluví víceméně stejným jazykem, mají stejného prezidenta (či teď právě prezidentku) a platí daně v rámci stejného systému obyvatelé amazonského Manausu, pestrobarevného Salvadoru de Bahia, přelidněného a hektického São Paula nebo třeba jihobrazilského města s německy znějícím jménem Novo Hamburgo.

Nestává se často, že by se u nás v jednom roce objevily překlady dvou děl téhož autora, navíc pocházejícího z literárně tak málo probádaných končin, jako je Brazílie, a k tomu ještě z oblasti, která je exotická i pro samotné Brazilce, z Amazonie. Dílo Miltona Hatouma však k takovému zájmu jednoznačně opravňuje. Román Dva bratři je zneklidňující kniha, na jejímž konci zůstává pocit nejistoty a otevřenosti. Přesto nabízí neopakovatelný čtenářský zážitek.

„Už jste zabil svého otce?“ ptá se autor textu na přebalu knihy. „Úkolem každého z nás je zabít vlastního otce.“ Zní to absurdně, křečovitě, groteskně, strašlivě? Ano, a předznamenává to celý román.

Stostránková novela je jedinečným propojením mýtu, současného fiktivního příběhu a historických souvislostí a čte se jedním dechem. Milton Hatoum plným právem patří k nejuznávanějším a nejpopulárnějším brazilským autorům současnosti.

Bibliografie knižních překladů z brazilské literatury do češtiny (1990–2010).

Prestižní cenu pro portugalsky píšící autory získal Ferreira Gullar, výrazná osobnost brazilské umělecké scény od 2. poloviny 20. století, autor básní vyřezávaných do dřeva i výmluvných fejetonů, vrcholný představitel brazilského konkretismu.

Překlad Rosových próz stojí a padá s jazykem a Burití je toho dokonalým příkladem. Obtížné není jen převedení řady výrazů odkazujících ke specifickým reáliím, především k místní fauně a flóře, ale i uchování velkého množství filozofických a náboženských konotací, odkazů a skrytých významů. Současně – a především – je třeba přetlumočit silný emoční náboj, který z příběhu vyvěrá a činí jej tolik přitažlivým.

Česká kina uvádějí od minulého týdne nejúspěšnější brazilský film roku 2003.