Brazílie

Těm, kdo viděli stejnojmenný film, přinese kniha Neviditelný život Eurídice Gusmaové mnohá překvapení. Nejde jen o odlišnosti v drobných detailech, režisér svou verzi příběhu obohatil také o vzpomínky vlastní matky. Zdá se však, že i české knižní vydání vykazuje oproti tomu původnímu určité nesrovnalosti.

Laureátem letošní Camõesovy ceny, nejprestižnějšího literárního ocenění, jakého se může dostat autorům píšícím portugalsky, se letos stal Chico Buarque (Francisco Buarque de Hollanda). V portugalském tisku se okamžitě objevila srovnání s udělením Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi, protože i Chico Buarque je v povědomí nejen brazilské veřejnosti mnohem víc hudebníkem než literátem. Nicméně literární ocenění jeho tvorby stojí na velmi solidním základě.

Mezi zástupci jihoamerického kontinentu, který je čestným hostem veletrhu Svět knihy 2019, bude jedinou zemí, jejímž jazykem není španělština, portugalsky hovořící a píšící Brazílie. Na veletrhu ji mimo jiné představí i román Bernarda Carvalha; český překlad pod názvem Reprodukce vydalo nakladatelství Garamond.

Dá se žít bez ohledu na vlastní prospěch či důstojnost? Jak tenká je hranice mezi normálností a šílenstvím? Má smysl věřit ideálům? Je lpění na morálních hodnotách důležité? Je důležitější, co člověk prožívá tady a teď, nebo jak bude žít jeho podoba ve vzpomínkách? Většina z nás nechce vědomě páchat zlo – jsme ale schopni ho včas rozeznat? A vzorovat mu? Lima Barretův román z konce 19. století řeší zcela aktuální otázky. A mnohé odpovědi jsou skryté mezi řádky.

Prestižní literární cena pro spisovatele píšící portugalsky, Prémio Camões 2016, letos patří brazilskému spisovateli Raduanu Nassarovi. Je to jeden z nejvýraznějších brazilských spisovatelů dvacátého století, jeho dílo však tvoří jen tři knihy, navíc vydané v rozmezí let 1975 až 1997. Rozhodnutí poroty bylo sice velmi překvapivé, ale zcela oprávněné.

Mezi humoristickým a detektivním románem: brazilská spisovatelka Vanessa Barbara vypráví o stáří, samotě a smrti, ale příběh nabízí i pestrý kaleidoskop svérázných postav a groteskních scén z prostředí malého brazilského městečka.

Tíživá samota starého člověka, symbolizovaná křeslem a kostkovanou přikrývkou, nespavost a pokusy vyléčit ji pojídáním hlávkového salátu. A vedle toho euforické a nakažlivé nadšení z jakékoliv, byť sebebláznivější činnosti: beznadějné snahy naučit se plavat, nabiflovat se seznamy vedlejších účinků léků z příbalových letáků, nastudovat odborné práce o švábech, poznat eskymácké zvyky, věnovat dům trojici nalezených nevycvičitelných psů. – Tyto dva protichůdné stavy duše rámují svět románu Brazilsk

Brazilec Luiz Alfredo Garcia-Roza ve své detektivce nabízí detailně propracovaný příběh, který čtenáři nabídne zcela netradiční tvář slavné Copacabany a v němž téměř nikdo není tím, kým se zpočátku zdál být.

Svobodu pro černé otroky, svobodu pro Brazílii a svobodu poznání pro všechny zaslepené požaduje ústy svých postav brazilský básník a dramatik Castro Alvese. Český překlad divadelní hry Gonzaga aneb Revoluce v Minas, hry z brazilského protikoloniálního hnutí, kterou autor dokončil v roce 1867, se zdá být určen především literárním a divadelním nadšencům.

Země plná hlasů – tak znělo heslo charakterizující oficiálního hosta letošního Frankfurtského knižního veletrhu, Brazílii. Zemi, jejíž prestiž a sebevědomí na mezinárodním poli stoupá, která „našla novou identitu jako silnější hráč v regionu i ve světě“ (Verena Meier), takže se v relativně krátké době podruhé ujala role oficiálního hosta veletrhu (předtím jím byla roku 1994 se sloganem „Soutok kultur“).

Brazílie je velká země, mimořádná otevřeností, s jakou přijímala a přijímá nejrůznější kulturní vlivy ze všech koutů okolního světa. A jen shodou historických náhod dnes mluví víceméně stejným jazykem, mají stejného prezidenta (či teď právě prezidentku) a platí daně v rámci stejného systému obyvatelé amazonského Manausu, pestrobarevného Salvadoru de Bahia, přelidněného a hektického São Paula nebo třeba jihobrazilského města s německy znějícím jménem Novo Hamburgo.

Nestává se často, že by se u nás v jednom roce objevily překlady dvou děl téhož autora, navíc pocházejícího z literárně tak málo probádaných končin, jako je Brazílie, a k tomu ještě z oblasti, která je exotická i pro samotné Brazilce, z Amazonie. Dílo Miltona Hatouma však k takovému zájmu jednoznačně opravňuje. Román Dva bratři je zneklidňující kniha, na jejímž konci zůstává pocit nejistoty a otevřenosti. Přesto nabízí neopakovatelný čtenářský zážitek.

„Už jste zabil svého otce?“ ptá se autor textu na přebalu knihy. „Úkolem každého z nás je zabít vlastního otce.“ Zní to absurdně, křečovitě, groteskně, strašlivě? Ano, a předznamenává to celý román.

Stostránková novela je jedinečným propojením mýtu, současného fiktivního příběhu a historických souvislostí a čte se jedním dechem. Milton Hatoum plným právem patří k nejuznávanějším a nejpopulárnějším brazilským autorům současnosti.

Bibliografie knižních překladů z brazilské literatury do češtiny (1990–2010).

Prestižní cenu pro portugalsky píšící autory získal Ferreira Gullar, výrazná osobnost brazilské umělecké scény od 2. poloviny 20. století, autor básní vyřezávaných do dřeva i výmluvných fejetonů, vrcholný představitel brazilského konkretismu.

Překlad Rosových próz stojí a padá s jazykem a Burití je toho dokonalým příkladem. Obtížné není jen převedení řady výrazů odkazujících ke specifickým reáliím, především k místní fauně a flóře, ale i uchování velkého množství filozofických a náboženských konotací, odkazů a skrytých významů. Současně – a především – je třeba přetlumočit silný emoční náboj, který z příběhu vyvěrá a činí jej tolik přitažlivým.

Česká kina uvádějí od minulého týdne nejúspěšnější brazilský film roku 2003.