books : GB, USA, Irsko, Austrálie

Kam směřuje lidská evoluce a jaká je budoucnost člověka? Odpověď hledá ve své nevšední knize slovenský biochemik a bývalý politik Ladislav Kováč. Jeho rezultát ovšem příliš povzbudivý není.

Všechno kolem nás se skládá z chemických prvků, patrně i proto nás tak fascinují. Ale co o nich vlastně víme? Jak vůbec vznikají? Jak to, že některé jsou kovové, a jiné ne? Proč jsou jedny jedovaté, kdežto bez dalších bychom nedokázali žít? Každý prvek skrývá zajímavé příběhy, některé z těch nejpozoruhodnějších předkládá americký spisovatel Sam Kean.

Letošní vítězem Man Bookerovy ceny za prózu se stal jako vůbec první Američan Paul Beatty s románem The Sellout. The Sellout je sžíravá satira na téma rasismu v USA, ale i celé afroamerické kultury. Román je již druhým vítězem prestižního ocenění ze stáje nezávislého nakladatelství Oneworld.

John Updike bývá všeobecně považován za jednoho z nejtalentovanějších kronikářů každodennosti, jemuž se s nebývalou citlivostí podařilo zachytit radosti a strasti průměrných bělochů z americké střední třídy. Ani v posmrtně vydané sbírce povídek Tátovy slzy a jiné povídky se tomuto tématu nezpronevěřil, průměrnosti je v ní však možná až příliš.

Vítězem letošního ročníku Man Bookerovy ceny se stal jako první Jamajčan v historii Marlon James s románem A Brief History of Seven Killings. Epické dílo barvitě znázorňuje nedávnou historii Jamajky a z části i Spojených států amerických.

Autoři svoje analýzy podkládají množstvím průzkumů a odborných studií, jejich kniha proto působí seriózně. Jejich pohled není černobílý, dokáží vidět klady i zápory možného budoucího civilizačního vývoje. Nesnaží se malovat katastrofické scénáře ani nezaujímají extrémní myšlenkové pozice. Některá jejich závěrečná doporučení, například rozdávání poukazů na nezbytnosti, jako jsou potraviny, oblečení a přístřeší, se ale dají označit jako utopická.

Americká prozaička Lydia Davisová, mistryně krátké prózy a také oceňovaná překladatelka z francouzštiny, získala roku 2013 za své celoživotní dílo Mezinárodní Man Bookerovu cenu. České nakladatele tento fakt zatím nechal chladné, čtenářům by však její minimalistická próza uniknout neměla.

Rok 1984, Skotsko. Hornické stávky v plném proudu, Margaret Thatcherová bojuje s odbory, Edinburgh je až do morku kostí prolezlý heroinem a co nevidět si má vysloužit nelichotivé přízvisko „evropské hlavní město AIDS“. Do této doby zasadil Irvine Welsh počátky osudů svých antihrdinů, které poprvé představil v legendárním Trainspottingu.

Posuzovat některé knihy je těžké, zvláště jsou-li o výchově a čtenářem má být dítě nebo teenager. Na jedné straně vidíte upřímnou snahu pomoci dětem či mladým lidem s překonáváním překážek. Na straně druhé si ale při čtení některých z nich říkáte, jestli se dostanou do rukou těm pravým, a pokud, jakou v nich vlastně vyvolají reakci. Podobně smíšené pocity vyvolává i svazek Jak přežít, když mě všechno štve.

Hlavní Man Bookerovu cenu za prózu získal Australan Richard Flanagan. Za Narrow Road to the Deep North, román o válce, lásce a etických dilematech.

Oscar Wilde, jedna z postav hry Vynález lásky Toma Stopparda, poznamenává, že „umění se nemůže podřizovat svému tématu, jinak to není umění, ale životopis, a životopis je síťoví, jímž uniká náš skutečný život“. Vynález lásky ovšem není pouhý životopis. Jde v prvé řadě o Stoppardovo ztvárnění života u nás neznámého básníka a vědce A. E. Housmana.

Kniha je psána s velkým citem a nebývale velkou mírou osobní otevřenosti (autor sám přiznává, že jeho námět je neprofesionální, trapný a zženštilý). Na některých místech může text na čtenáře působit až příliš dojemně či dokonce sentimentálně; a ústí v dost patetický závěr „Život bez lásky by byl velmi jednoduchý“. To vše ale hodnotím spíše jako její klad.

Z knihy mladé a mnohými oslavované jihoafrické autorky jako by trčela její původní profese komiksové a televizní scenáristky. Jde tu více o formu než o obsah, o okamžitý efekt spíše než o fundamentální vypravěčskou důslednost, o snahu překvapovat na úkor vysvětlování logiky fiktivního světa a dějů, které se v něm odehrávají.

Co dělají superhrdinové, když zrovna nezachraňují lidstvo a když se za nimi zavřou dveře jejich paláců? Podle Gartha Ennise nic hezkého. A hned také přichází se skupinkou rváčů, která by zpovykané superhrdiny měla umravnit. Jeho nová série Banda místy dost cynickým způsobem podvrací tradiční schémata mainstreamových komiksů.

Nepřetržitá čára stylizovaná do podoby ikony, jako je lezoucí dítě, štěkající pes, panáčci v pohybu, to je proslulý výrazně grafický styl amerického umělce Keithe Haringa, který si díky jeho srozumitelnosti podmanil celý svět. Jeho dílo se k lidem dostávalo z galerijních prostorů na potištěných tričkách a plackách, potkávali je na ulicích. Haringova osobnost a jeho umění tvoří jeden harmonický celek. Důkazem jsou také jeho Deníky.

Ve všech velkých městech dochází k setkávání kontrastů: „neživých“ pozůstatků minulosti a produktů současnosti, ale i živých lidí odlišných zájmů, životních stylů, původu, náboženství, jazyka i barvy pleti. A to jsou také základní témata, nad kterými se jednotliví autoři snaží zamýšlet. Se zadaným úkolem si ten který badatel dokázal poradit s různou mírou úspěšnosti, jako celek ale kniha jistě stojí za přečtení.

V předmluvě ke knize se tvrdí, že nabízí „jeden z příběhů, který je možné vyprávět o dějinách románu“. Samotné žánrové ohraničení ale není v knize aplikováno důsledně: najdeme v něm povídkové cykly nebo román ve verších jako Evžen Oněgin či epos Lusovci, ale ne mnohem významnější eposy Homérovy, na něž přitom potom mnohé romány tematicky navazovaly. O evropských kořenech románu se tak v knize nedozvíme skoro nic; pokud tedy má jít o „dějiny románu“, jsou velmi torzovité a neúplné.

Životní příběh literárních podvodníků od nespokojených mormonů a falešných indiánů přes znuděné studenty až k chlípným aristokratům je sice zvláštní, ale jejich dílo zachycuje to, co inspiruje, děsí a motivuje určitou generaci, a v tomto smyslu vypovídá o společnosti stejně tolik jako práce poctivých spisovatelů.

Svůj přehled začíná autorka v osmnáctém století u Williama Laudera, který si prý předesevzal prostřednictvím padělků usvědčit z plagiátorství Johna Miltona, a Jamese Macphersona, autora Básní Ossiana. Pokračuje přes značně nesourodé podvrhy, jako jsou bohužel dodnes skutečně nebezpečné Protokoly sionských mudrců na straně jedné a na straně druhé nevinné „povídačky” Marka Twaina, který později ochotně přiznával, že si je coby reportér vymýšlel.