książki : Polsko

Jsou knihy, které jdou za hranici skutečného a ukazují, jaký by svět mohl být. A jsou knihy, které si nemusejí vymýšlet nic. Ukazují svět, jaký je a jaký by rozhodně být neměl. Žádné „kdyby“ tu neplatí, dějiny se staly a nic je neukáže tak ostře a barevně jako prostě zaznamenaná skutečnost. Taková je nová kniha Wojciecha Tochmana z edice Prokletí reportéři.

Básně v próze filmové režisérky Bronky Nowické, oceněné polskou literární cenou Nike, přinášejí pestrou paletu variací dětského pohledu na každodenní předměty a jejich prostřednictvím na elementární životní otázky.

První český výbor z díla významného polského básníka Macieje Meleckého přináší témata smrti, smrtelnosti, tíhy bytí a každodennosti.

Svědectví o válce, holocaustu, ale také o moci hudby a vzájemného porozumění ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal, přináší Władysław Szpilman v memoárové knize Pianista. Příběh polského hudebního skladatele židovského původu, který přežil bombardování Varšavy a zažil tak smrt tohoto města, proslavil oscarový film Romana Polańského.

S Elżbietou Cherezińskou, přezdívanou na domácím hřišti „Sienkiewicz 21. století“, o klíčových okamžicích polského a českého středověku, vyplňování bílých míst historie a o tom, jaké to je, když spisovatel chodí v botách svých hrdinů.

Historický román z dob biskupa Vojtěcha přináší originální pohled na slavné období polských dějin včetně působivé metafikční hry, selhává však jako poutavé čtivo i jako seriózní román.

Tvorba polského literárního vědce a básníka Leszka Engelkinga už v češtině vyšla, nový výbor mapuje jeho nejnovější období. Pro polonistický svět je významný rovněž coby poslední překlad Václava Buriana před jeho „absurdně předčasnou“ (Engelkingovými slovy) smrtí.

Volyň – měkký výraz, který už při vyslovení evokuje něco příjemného. Úrodná půda, malebná krajina. Vesničky, občas městečko nebo panské sídlo. Přesto právě tento region patří do oblasti, kterou americký historik Timothy Snyder přiléhavě označil metaforou „krvavé země“. Území, přes které se ve 20. století přelilo několik vln nepředstavitelného násilí – zvenčí i zevnitř. Polský reportér Witold Szabłowski je jedním z lidí, kteří se ptají: proč a jak se to stalo?

Nejznámější sbírka nenapodobitelného a nezastupitelného polského básníka Eugeniusze Tkaczyszyna-Dyckého rozvíjí originálním způsobem tradiční lyrické prvky a je jedním z nejzajímavějších titulů letošní překladové poezie.

Literární cena střední Evropy Angelus letos poprvé doputovala do země, v níž před 12 lety vznikla – díky Macieji Płazowi a jeho románu Robinson w Bolechowie (Robinson v Bolechově).

Druhá knižní reportáž polské reportérky Angeliky Kuźniak nahlíží do romské komunity prostřednictvím vyprávění romské básnířky Bronisławy Wajs, známé pod přezdívkou Papuša (romsky panenka).

Na nejprestižnější polskou literární cenu nebyl nominován žádný román. V roce 2018 byla udělena esejistovi Marcinu Wichovi.

Rozsáhlý výbor z díla jednoho z polských „prokletých básníků“ – první reprezentativní souhrn jeho tvorby vůbec, vydaný dvojjazyčně – nabízí krátké básně zachycující okamžiky duchovního hledání, k nim komplementární lyrické prózy a další texty, které namnoze zachycují básníkovu tvorbu in statu nascendi. Sbírka tak trpí jistou nevyrovnaností. Prospěla by jí také lepší redakční práce.

Prvotina nedávno zemřelé novinářky, představitelky tzv. polské školy reportáže, zpracovává osudy středoevropských a balkánských Romů. Reportáže z Polska, Bulharska, Česka a dalších zemí nabízejí tolik detailů a dílčích pozorování, že občas překročí tenkou hranici od mozaikovitosti k roztříštěnosti. České vydání doprovázejí fotografie Karla Cudlína.

Moskva, Petrohrad, východní Ukrajina, Kavkaz, Dálný sever, Kolyma, Střední Asie – místa v bývalém Sovětském svazu, jejichž většinou tragickou historii a v mnoha ohledech neméně pohnutou současnost popisují reportáže, shrnuté pod výmluvným názvem Impérium. Mají však co říct i k budoucnosti, protože problémy, kterým Sovětský svaz čelil, rozhodně neskončily s okamžikem, kdy tato obrovská říše zmizela z mapy světa.

Skok, ponor či vrt. Obrázková kniha o světě pod hladinou a v podzemí čtenáře potěší výtvarným provedením i poutavými informacemi o skrytých místech naší planety.

K čtivosti knihy o Zbigniewu Herbertovi silně přispívá sám její předmět: barvitý život plný historek a žertíků, které si básník tropil jak z přátel, tak nepřátel, například agentů polské tajné bezpečnosti. Na své si při četbě přijdou ti, kteří rádi sbírají informace o vzájemných vztazích literárních velikánů ze středoškolských učebnic.

Na českém knižním trhu má významné místo i slovenská reportážní edice nakladatelství Absynt, významným přírůstkem je kniha o tzv. poorismu od Wojciecha Tochmana.

Roztomilá knížka o výstředních medvědech, kteří objímají všechny v lese, nápadem nepřekvapí, ale zapůsobí okouzlujícími a humornými ilustracemi. Krása je ukryta v jednoduchosti.

Atlas světa, jaký svět ještě neviděl od polských výtvarníků Mizielińských se stal celosvětovým bestsellerem. Jejich Mapy se v českém vydání dočkaly i drobných lokálních aktualizací, přibyla třeba vila Tugendhat.

Franciszek Nastulczyk se neomezuje pouze na reflexivní a pesimistickou poezii. Dokáže spojit kysané zelí, jelítka a pivo se zahradou v podzimním slunci, kvetoucími fialkami a bílými mraky či hltem studeného piva v parném dni. S bláznovskou posedlostí prožívá bolest prstu pořezaného při krájení cibule a s neutuchající dětskou radostí pozoruje kámen s oblázkem v ústech.

Následky cunami uklízeli hasiči, policisté, dobrovolníci a ne-vojáci (jak jinak bychom jim měli říkat, když Japonsko v souladu s poválečnou ústavou nemá armádu?). Dvacet čtyři milionů tun odpadu. A dozajista několik set milionů tun bláta. Ve světě po cunami platila jediná zásada. Uklidit co nejrychleji.

Pozoruhodnou, formálně pestrou sbírku reportáží polské novinářky Katarzyny Boni spojuje téma trojí tragédie zemětřesení, cunami a výbuchu elektrárny Fukušima, k níž došlo v březnu 2011.

O Bojující Solidaritě, tedy o radikálnější „nevlastní sestře“ známého hnutí Solidarita, jejímž cílem bylo svrhnout komunismus, píše ve své knize Igor Janke. Nevěnuje se ovšem pouze společensko-politické a historické situaci v Polsku v osmdesátých letech 20. století, také zdařile zachycuje vzpomínky pamětníků či individuální příběhy aktivistů.

Nakladatelství Absynt, sídlící v Žilině, si díky atraktivním tématům a grafické úpravě vydávaných reportážních titulů rychle získává popularitu i v českých zemích. V rozhovoru s jeho polským spoluzakladatelem byla řeč samozřejmě o polské reportážní škole, ale hlavně o zákulisí nakladatelství a o jeho plánech do budoucnosti.

Ponožky, stejně jako lidé, mají různé osudy. Některé ztratí druhou kamarádku či zatouží po jiném životě, jiné člověk příliš obnosí nebo z nich vyroste. To ale neznamená, že tím jejich příběh končí, naopak může jít o začátek něčeho nového, pokud se ponožka svému údělu vzepře a vydá se do temného otvoru pod pračkou. Kam ústí? Do nejrozmanitějších příběhů se šťastnými konci.

Spletitý a napínavý psychologický thriller Magdy Stachuly se částečně odehrává v Praze. Polská autorka se zaměřila především na motiv odcizení, bezradnosti, stereotypu a povrchnosti. Jednu z hlavních linií tvoří motiv křivdy a minulosti, která může být znenadání oživena.

Za druhé světové války, kdy spolu sváděla urputné boje ruská a německá vojka, probíhaly na polsko-ukrajinském pomezí krvavé etnické čistky, při nichž zahynulo více než sto tisíc lidí, vesměs tamních vesničanů. Rozpoutali je ukrajinští nacionalisté, kteří usilovali o dokonalé vyčištění svého budoucího státu tak říkajíc proti všem – Polákům, Židům, Rusům a nakonec i Němcům. Dělo se tak víceméně ve skrytu, po válce byly tyto krvavé události odsouzeny k zapomnění.

V loňském roce se objevila v médiích zpráva, že „89letá Němka půjde za popírání holokaustu na čtrnáct měsíců do vězení“. Je možné, že i dnes, tedy v době, kdy se informace dají ověřit během pár minut, lze popírat existenci koncentračních táborů? Proč mají lidé potřebu popírat tu část minulosti, jež pro jednou změnila celý svět? A je Osvětim pro polské čtenáře stále příliš kontroverzní téma?

Ve své druhé esejistické sbírce o dějinách umění se Zbigniew Herbert věnuje nizozemskému umění tzv. zlatého věku. Erudovaně interpretuje provařenou „tulipánománii“, ale i obrazy bezmála neznámých mistrů.