książki : Polsko

Atlas světa, jaký svět ještě neviděl od polských výtvarníků Mizielińských se stal celosvětovým bestsellerem. Jejich Mapy se v českém vydání dočkaly i drobných lokálních aktualizací, přibyla třeba vila Tugendhat.

Franciszek Nastulczyk se neomezuje pouze na reflexivní a pesimistickou poezii. Dokáže spojit kysané zelí, jelítka a pivo se zahradou v podzimním slunci, kvetoucími fialkami a bílými mraky či hltem studeného piva v parném dni. S bláznovskou posedlostí prožívá bolest prstu pořezaného při krájení cibule a s neutuchající dětskou radostí pozoruje kámen s oblázkem v ústech.

Následky cunami uklízeli hasiči, policisté, dobrovolníci a ne-vojáci (jak jinak bychom jim měli říkat, když Japonsko v souladu s poválečnou ústavou nemá armádu?). Dvacet čtyři milionů tun odpadu. A dozajista několik set milionů tun bláta. Ve světě po cunami platila jediná zásada. Uklidit co nejrychleji.

Pozoruhodnou, formálně pestrou sbírku reportáží polské novinářky Katarzyny Boni spojuje téma trojí tragédie zemětřesení, cunami a výbuchu elektrárny Fukušima, k níž došlo v březnu 2011.

O Bojující Solidaritě, tedy o radikálnější „nevlastní sestře“ známého hnutí Solidarita, jejímž cílem bylo svrhnout komunismus, píše ve své knize Igor Janke. Nevěnuje se ovšem pouze společensko-politické a historické situaci v Polsku v osmdesátých letech 20. století, také zdařile zachycuje vzpomínky pamětníků či individuální příběhy aktivistů.

Nakladatelství Absynt, sídlící v Žilině, si díky atraktivním tématům a grafické úpravě vydávaných reportážních titulů rychle získává popularitu i v českých zemích. V rozhovoru s jeho polským spoluzakladatelem byla řeč samozřejmě o polské reportážní škole, ale hlavně o zákulisí nakladatelství a o jeho plánech do budoucnosti.

Ponožky, stejně jako lidé, mají různé osudy. Některé ztratí druhou kamarádku či zatouží po jiném životě, jiné člověk příliš obnosí nebo z nich vyroste. To ale neznamená, že tím jejich příběh končí, naopak může jít o začátek něčeho nového, pokud se ponožka svému údělu vzepře a vydá se do temného otvoru pod pračkou. Kam ústí? Do nejrozmanitějších příběhů se šťastnými konci.

Spletitý a napínavý psychologický thriller Magdy Stachuly se částečně odehrává v Praze. Polská autorka se zaměřila především na motiv odcizení, bezradnosti, stereotypu a povrchnosti. Jednu z hlavních linií tvoří motiv křivdy a minulosti, která může být znenadání oživena.

Za druhé světové války, kdy spolu sváděla urputné boje ruská a německá vojka, probíhaly na polsko-ukrajinském pomezí krvavé etnické čistky, při nichž zahynulo více než sto tisíc lidí, vesměs tamních vesničanů. Rozpoutali je ukrajinští nacionalisté, kteří usilovali o dokonalé vyčištění svého budoucího státu tak říkajíc proti všem – Polákům, Židům, Rusům a nakonec i Němcům. Dělo se tak víceméně ve skrytu, po válce byly tyto krvavé události odsouzeny k zapomnění.

V loňském roce se objevila v médiích zpráva, že „89letá Němka půjde za popírání holokaustu na čtrnáct měsíců do vězení“. Je možné, že i dnes, tedy v době, kdy se informace dají ověřit během pár minut, lze popírat existenci koncentračních táborů? Proč mají lidé potřebu popírat tu část minulosti, jež pro jednou změnila celý svět? A je Osvětim pro polské čtenáře stále příliš kontroverzní téma?

Ve své druhé esejistické sbírce o dějinách umění se Zbigniew Herbert věnuje nizozemskému umění tzv. zlatého věku. Erudovaně interpretuje provařenou „tulipánománii“, ale i obrazy bezmála neznámých mistrů.

Do Polska doputovala historický první udělená Man Bookerova knižní cena. Získala ji Olga Tokarczuková za svůj „dekonstrukční“ román Běguni.

Soubor esejů klasika polské avantgardy je věnován užívání drog: tabáku, alkoholu, kokainu a peyotlu. Witkiewicz se svou zálibou v užívání drog nikdy netajil, experimentoval s nimi zejména při malířské tvorbě. Posledně jmenovaná droga je jeho nejoblíbenější. Jistě nejde o reprezentativní dílo tohoto autora, ale poskytuje zajímavý vhled do jeho uvažování a umělecké zkušenosti.

První biografii Honzy Krejcarové-Černé napsala, s obdivuhodnou badatelskou zvídavostí, průrazností a pečlivostí, polská bohemistka. Kniha sestává z množství nesmírně zajímavých chronologicky seřazených údajů, ovšem příběh, který slibuje podtitul, z nich povstává ztěžka.

Typicky polský žánr „literární reportáže“ se vyznačuje spojením bohaté faktografie a jejího umělecky propracovaného literárního ztvárnění. V případě kavkazských reportáží Wojciecha Góreckého se však obě roviny spíše nešťastně míjejí a největší devízou knihy zůstává téma exotického prostředí.

Varšava, říjen 1939. Polsko právě po krátkém boji prohrálo válku, Varšavu obsadila německá armáda. Konstantin Willemann, hochštapler, sukničkář a rádoby umělec, závislý na morfiu, se v nové, pro něj neznámé a nečitelné situaci potácí v troskách polské i své vlastní existence. Sebepochopení národní identity Poláků je jedním z klíčových témat románu.

Sławomir Mrożek je světoznámý dramatik, spisovatel, satirik, novinář a grafik.

Nový výbor jedenácti povídek – Ti, co mě nesou – si nepochybně získá zástup nadšených čtenářů, ačkoli nelze tvrdit, že by přinášel něco „nového“. Spíše odkrývá linii Mrożkovy tvorby, s níž český čtenář zatím nepřišel příliš do styku.

V pražské galerii DOX byla představena reportážní publikace Ku-klux-klan. Tady bydlí láska, která zachycuje činnost současného Ku-klux-klanu. Tuto organizaci by mnozí považovali za věc minulosti, avšak ve skutečnosti se přizpůsobila současným trendům a „jde s dobou“.

Jak to dopadne, když si jedna z nejoceňovanějších polských režisérek vybere k adaptaci nejslabší román jedné z nejoceňovanějších polských spisovatelek?

Hledáním běžných malých pravd, střípků z člověčí každodennosti, se polský spisovatel a publicista Mariusz Szczygieł snaží přebít smutek ze ztráty blízkého člověka. U nás dobře známý autor úspěšných knih Gottland a Udělej si ráj své zápisky koření jednou pocitem melancholie, jindy lehkým deliriem z červeného vína, zejména je však dokáže odlehčit zdravou dávkou vtipu.

Nejsledovanější polské literární ocenění Nike za rok 2017 získal publicista a autor literárních reportáží Cezary Łazarewicz.

Polská básnířka Zofia Bałdyga pořídila při příležitosti vydání překladu básnické sbírky Stanice vodárenské věže svého krajana Dawida Mateusze následující rozhovor, který také připomíná autorovu účast na letošním Tabooku. Hlavním tématem sbírky jsou dějiny ukrajinského Majdanu.

Česká hrůzostrašná literatura od lidových krváků přes Erbena po Urbana zaujala polského literárního a filmového vědce Patrycjusze Pająka. Zasazuje ji do obecnějšího kulturního a antropologického kontextu a zajímá se, jak žánr reaguje na některé základní metafyzické otázky. Díky své heterogennosti kniha nepůsobí akademicky nezáživně ani mrtvolně.

Laureátem pátého ročníku prestižní polské Básnické ceny Wisławy Szymborské se stal Marcin Sendecki.

První seriózní pokus v českém prostředí uchopit téma rozvinutého a úspěšného žánru polské literatury a publicistiky, který se v posledních letech těší značné pozornosti tuzemských nakladatelů, překladatelů, čtenářů i recenzentů.

Eseje Labyrint u moře Zbigniewa Herberta představují závěrečný díl trilogie, ve které se tento polský básník a dramatik věnuje svým cestám za evropskou kulturní historií. Tentokrát jde o cesty za antikou – na Krétu, Peloponés, do Athén a na Samos a nakonec, díky latinskému jazyku, do krajiny jeho dětství.

Dějovou osou bezmála devítisetstránkového románu je životopis židovského mystika Jakuba Franka, narozeného na přelomu baroka a osvícenství na periferii polsko-litevské unie. Autorka v něm nejen připravila čtenáři „velkou cestu přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších“, jak zní část podtitulu, ale také odmítla rozšířenou představu, že polský stát v 16.–18. století představoval pro všechny etnické i náboženské menšiny tolerantní ráj na zemi.

Autor si zvolil pestrou směs žen jedinečných, které se nebály vzepřít vládnoucímu režimu či převládajícímu mínění. A dále vybral ty, na jejichž biografiích je možné tematizovat vzájemné vztahy Čechů k Polákům či Němcům. Jejich prostřednictvím se pokusil o postižení alespoň několika z mnoha odlišných verzí češství. A rozhodně nikoli neúspěšně.

Kniha jménem Kniha potěší ty čtenáře, kteří si dokážou užít nesamozřejmou, unikavou podstatu literatury a mají rádi experimenty s textem. Ten Łozińského spočívá ve zkoumání toho, co unese detail. Pouze prostřednictvím detailů zaznamenává rodinnou historii, která je tak nutně fragmentární, ale tím také autentická. Zachycuje ji ve fázi ještě předtím, než se z ní stane příběh.