Spisovatelé

Proč byla Astrid Lindgrenová milována, překládána, čtena? Protože každá obyčejná všednodenní událost se pod jejím perem proměnila v dobrodružství a protože psala pro děti, ne o dětech, ale pro ně. A psala tak, že jí rozuměly a věřily jí každé slovo.

V knize Jižní louka jsou českým čtenářům díky výbornému překladu Jarky Vrbové poprvé představeny čtyři pohádkově laděné texty, které Astrid Lindgrenová (1907–2002) vydala již v roce 1959. Odehrávají se „za dávných časů, v dobách chudoby“ a jejich svorníkem je motiv dítěte ohroženého samotou, bídou, nemocí. Lindgrenová zde, podobně jako ve svém románu Mio, můj Mio z roku 1954, nechává strádající děti uniknout do pohádkového časoprostoru.

„Maminka se občas tváří smutně. To kvůli mé noze. Noha mě bolí už rok. Celou tu dobu ležím v posteli.“ Ale pak jednou zaklepe na Göranovo okno pan Lilikvítek a vezme ho na výlet do Země soumraku. Země, kde neexistují žádná omezení. Láká vás představa, že na stromech rostou červené a žluté karamely? Prosím, nabídněte si. Chtěli byste létat, ale nemáte křídla? Nevadí, jak říká pan Lilikvítek: „V Zemi soumraku to nehraje roli.“

Lindgrenové pečlivě vedené deníky umožňují čtenáři měsíc po měsíci spoluprožívat děs druhé světové války, připomenout si i některá méně známá historická fakta, ale také poznat osobnost slavné autorky dětských knih z trochu jiné stránky.

Předmluvu ke knize Válečné deníky 1939–1945 napsala švédská spisovatelka Kerstin Ekmanová.

Ukázka z knihy Válečné deníky 1939–1945 zachycuje poslední dny druhé světové války.