Spisovatelé

Už si přesně nepamatuji, jaká náhoda zapříčinila, že jsem narazil na tento text. Bylo to pravděpodobně v období, kdy jsem psal esej o Akropoli, a protože mi práce šla ztěžka, unikal jsem, jak mám v takových případech ve zvyku, k četbě.

Kniha Ze země pana Nikoho, již ještě před koncem loňského roku připravilo k vydání nakladatelství Dokořán spolu s pražským Polským institutem, by měla být připomenutím hned dvou událostí: roku českých „osmičkových výročí“, ale především deseti let, které uplynuly od smrti významného polského básníka Zbigniewa Herberta.

Jak lze dnes číst patetického a existencialistického Herberta? Jak se vypořádat s množstvím kontextů či s polifonií kulturních konotací jeho poezie v době postmoderního diskurzu?

Pan Cogito ale / nechce žít jako by // chtěl by bojovat / s netvorem / na udusané zemi...

Asi umřu nesmířený se světem, vlastně bych tak chtěl umřít...

Zbigniew Herbert (1924-1998), příslušník nejtragičtější polské generace – generace vojáků odbojové Zemské armády (AK). Světovou proslulost mu zajistila především hypostaze zvaná Pan Cogito, v níž a skrze ni básník četl a komentoval svoji současnost na pozadí evropských duchovních a kulturních dějin.

Všechny tři svazky Herbertových esejů mají společného jmenovatele, a tím je určité historické období, kdy Řecko, Itálie, Francie a Holandsko byly zeměmi svobodných měst, která vytvářela výjimečně příznivé podmínky pro hospodářský rozvoj...

Tisíce barevných lampionů visících nad ulicemi vrhají na hlavy procházejících lidí bláznivé barvy. Otevřené dveře a okna jsou plné hudby. Náměstíčka se točí jako kolotoče.

Zbigniew Herbert je v českých zemích znám především svým básnickým dílem, které u nás překládala už od šedesátých let řada básníků. Jednomu z nich, Miroslavu Holubovi, s nímž se přátelil, věnoval esej v knize Labyrint u moře.

Eseje Labyrint u moře Zbigniewa Herberta představují závěrečný díl trilogie, ve které se tento polský básník a dramatik věnuje svým cestám za evropskou kulturní historií. Tentokrát jde o cesty za antikou – na Krétu, Peloponés, do Athén a na Samos a nakonec, díky latinskému jazyku, do krajiny jeho dětství.

Ve své druhé esejistické sbírce o dějinách umění se Zbigniew Herbert věnuje nizozemskému umění tzv. zlatého věku. Erudovaně interpretuje provařenou „tulipánománii“, ale i obrazy bezmála neznámých mistrů.