Spisovatelé

Básnířka a prozaička Krisztina Tóth patří již řadu let k předním autorkám současné maďarské literatury.

V jediné otevřené kavárně ve městě seděli samí muži. Koukali na ulici a pozorovali ospalé dění na malém náměstí před kostelem. Za nimi, u paty skal s běsněním naráželo do betonové zdi moře, ovšem oni mu nevěnovali ani pohled přes ušmudlané okno: místní žádné panoráma nezajímá, ani vlahý středomořský západ slunce ohlašující se žlutým světlem...

Krisztina Tóth bude na pozvání Maďarské kulturního střediska v Praze hostem letošního festivalu Svět knihy. Setkání s autorkou a její autorské čtení se uskuteční 27. dubna 2008 od 11hodin v Komorním sále v pravém křídle Průmyslového paláce.

Pobývám v lidském těle na náhodně zvoleném místě na planetě jménem Země. Pohledem proběhnu po nekonečně dlouhém břehu pokrytém žlutým prachem...

Básně jsem začala psát už na střední, jen jsem se neodvážila je někomu ukázat. Vždyť víte, jak to chodí, hlavně v pubertě, před učitele maďarštiny s tím člověk prostě nevyrukuje.

Moc, moc by mi scházelo, kdybych ty věci nemohla napsat, je to jako nádoba, do které se může všechno nalít a dostane to formu, něco z toho bude. Nikdy přesně nevím co, ale dostane se to ze mě, stane se z toho objektivní věc, která se dá nějak ovládat, dostala formu, už nepracuje uvnitř.

Rodiče nám dětem vždycky říkali, jen ať si dáme pozor na blázny. Chovanci často přicházeli k drátěnému plotu Jamky a mávali na nás a my jim podávali čaj v plastových kelímcích. Měli radost, třeba ho ani hned nevypili, jenom ho drželi a dívali se na něj. Někdy jsme jim dávali i preclíky. Většina z nich ani nevypadala jako skuteční blázni.

Nejnovější prozaická sbírka jedné z nejznámějších současných maďarských autorek Krisztiny Tóth s názvem Hazaviszlek, jó? (Pojď, já tě vezmu domů!) obsahuje přes pět desítek fejetonů, črt a kratších próz.

Audiokniha vznikla podle knihy Krisztiny Tóth Vonalkód (Čárový kód) vydané v roce 2006 v budapešťském nakladatelství Magvető a obsahuje výběr tří povídek, v jejichž podtitulu se vždy vyskytuje výraz čára nebo linie.

Celý můj dospělý život byl přímo určen tímhle ostychem. Nenáviděla jsem koupaliště, společné koupání, nejapnost pařících se těl, necudnou bezútěšnost na odiv vystavené kůže, vrásek, nártů, nenucené hemžení politováníhodných bytostí: nenáviděla jsem sprchy, staré ženy točící se zády k ostatním, nenáviděla jsem, že existuje tělo a existuje smrt a že ta smrt promlouvá právě skrze tělo.

Kniha Čárový kód vyšla v Maďarsku v roce 2006, jako první prozaické dílo do té doby především básnířky Krisztiny Tóthové. Rok poté za ni autorka získala cenu Sándora Máraiho, a ocitla se tak ve společnosti maďarských spisovatelů jako Imre Kertész, László Krasznahorkai, Pál Závada či Péter Esterházy, pro české čtenáře jistě ne neznámá jména.

Tísnivý, dusivý obraz doby kreslí autorka zobrazením každodenního potýkání se s nedostatkem a byrokracií, na druhé straně toto potýkání záměrně neodlišuje od stejně každodenního boje s lemplovstvím, alkoholismem, agresivitou, užvaněností, neumětelstvím a podobnými jevy, jejichž zastoupení v lidské společnosti na politickém režimu nezávisí.

Křehký příběh z pera maďarské básnířky a prozaičky Krisztiny Tóthové provede dětské čtenáře po magických stezkách lesů a jasných prostorech hvězdného nebe, ztracené duše pak po těchto cestách může zavést zpět domů. Pohádka o tiché romské dívce očaruje krom jiného mytickým jazykem a nevšedními ilustracemi.

Krisztina Tóthová nám mimo jiné připomíná, že Krteček nikdy nezestárne a že lidové pohádky souzní s magickým světem dětské představivosti.