Před pár lety se mi stala zvláštní věc: začal jsem rychle stárnout, tvář se mi proměnila v chladnou lávu, zmenšil jsem se o první centimetr, ale zároveň ze mě vyrazily dvě nádherné berušky. Tento příchod na odchodu, holčička a chlapeček lezoucí po starém kmeni, ve mně vyvolal spoustu otázek. Jednou z nich je – co je to grant?
DZ
David Zábranský
Znáte to. Člověk stárne a zaniká, a je k tomu takovej blbec! Stárne a zaniká, a myslí si, že stárne a zaniká všechno kolem. Ty vole…
Nějak se stalo, že česká literatura je na okraji zájmu. Dokud nezabereme, budeme muset dál řešit v koutě oborové problémy. Co následuje, je myšleno trochu jako legrace.
Možná budu vypadat jako Cimrman nesoucí na patentový úřad žárovku, ale chci zdejšímu čtenářstvu doporučit čtení Global Times.
Letos na podzim to asi znovu vyjde tak, že půjdu volit na českou ambasádu v Aténách. Už teď se připravuju. Cvičím mysl i svaly od nohou po žaludek.
Nová nemoc do naší společnosti přinesla ohromné množství utrpení, ale přiznejme si, že na českých ulicích to není vidět.
O způsobech, jak se národy chovají při přesunech (a o tom, co z toho lze vyvodit ve smyslu národního charakteru), se napsaly tisíce sloupků. Nyní je nejvhodnější doba napsat jeden další.
Na liště internetového prohlížeče mám v době pandemie trvale otevřených pár českých zpravodajských webů, online vydání Guardianu a k tomu jedny řecké noviny. Díky posledně jmenovanému zdroji jsem se dověděl i o nové kampani řecké agentury na podporu turismu. Okamžitě mě zasáhla silná nostalgie.
Vstupujeme do roku 2020 a já si říkám, jak by asi takový vstup prožíval třeba Friedrich Nietzsche. Pro většinu z nás by Nietzsche měl jediný úkol: padej rychleji, pokud neumíš létat!
Greta Thunberg má pravdu a její činnost zpětně legitimizuje skandinávský model, který mnohým doteď mohl lézt na nervy. Trvalo to, ale dočkali jsme se, stát sociálního blahobytu a kulturní namyšlenosti konečně vydal hmatatelný plod v podobě globálního ováda v tom nejlepším Sókratově smyslu.
V románu s dystopickým tématem David Zábranský vychází z poukazu na závislost dnešní společnosti na pozlátku módní značek, které se od „fejků“ ve skutečnosti téměř neliší, na bažení po úspěchu na sociálních sítích a na touhu náležet k následovníkům některé z trendy ideologií. Na pozadí však upozorňuje na tendenci, která se děje každodenně a mnohem nenápadněji – odcizování slov od jejich skutečných významů tak, aby právě v propagaci (propagandě) nejlépe plnila zamýšlený účel.
Do série ohlasů k aktuální situaci Českého literárního centra přispěli i Petra Hůlová a David Zábranský.
Česká literatura, na tři západy uzavřená ve své zvukově izolované komoře, od konce března zažívá výjimečné období. Je po lipském knižním veletrhu, na kterém se naše izolovaná komora předvedla v celé své komplikované kráse. Česko sbalilo svůj dutý sud, plný špinavých Diogenů, a poslalo ho za tahačem do někdejšího centra německé vzdělanosti.
Nevím, já nemám televizi. Člověk tuhle větu aspoň v Praze a Brně už asi deset let slýchá tak pravidelně, až z toho zívá.
Moje poslední knížka se nedostala ani do nominací na Literu a v nové divadelní hře sklízí obdiv diváků nikoli můj text, nýbrž kůň, který asi dvě minuty geniálně stojí na jevišti. Je úžasný a vydělá si víc než já.
V Athénách trávím hodně času, mám tady byt, za turistu se rozhodně nepovažuji. Ale když jsem si kousek od domu na chodníku přečetl velký červený nápis „FUCK OFF TOURISTS“, který tam někdo nastříkal a který tam ještě včera nebyl, dotklo se mě to.
Je to sotva pár týdnů, co jsem se vrátil z Pekingu. V Číně jsem nikdy předtím nebyl, dokonce ani nikde jinde v Asii ne, pokud nepočítám Istanbul. Dlouho jsem k cestování napůl instinktivně přistupoval jako k činnosti, která svrchovaně spadá pod nějaké modifikované tao.
Po románu, který bude „společensky angažovaný“, kritikové dlouho volali. Teď ho tu máme a je to evidentně problém. A to i pro ony kritiky, kteří po něm volali a teď mu nemůžou přijít na jméno. Jak vyšlo najevo, nevolali totiž po „společenské angažovanosti“ jako takové, ale po společenské angažovanosti určitého zcela konkrétního typu. To to nemohli říct rovnou? Ha ha ha. Tak veselé to bohužel není.
Jak vidí Němci Čechy a jak Češi Němce? Mohou imigranti ve své nové vlasti zazářit? A proč jsou dnešní Evropané i přes své životní úspěchy bezradní? David Zábranský se v nové knize Za Alpami nezdráhá otevřít nejedny zamčené dveře.
Od Nového roku patří prostor pravidelného pátečního sloupku osobnostem české literatury. První (i)libůstka je tu!
Kniha rozkročená na téměř šesti stech stranách vypráví příběh o střetávání Čechů a Slováků od vzniku samostatného společného státu až po únor 1948. I při velkém rozsahu je text setrvale hravý a do detailů propracovaný.
Ve Šternově pokusu milovat to skoro vypadá, že je dovoleno říkat beztrestně cokoli, hlavně když řečené vypadá sofistikovaně.
