Spisovatelé

Umberto Eco použil metaforu lesa pro název svých šesti přednášek pronesených na Harvardu - nazval je Šest procházek literárními lesy. "Les" zde funguje jako metafora pro jakýkoliv narativní text i jeho interpretaci, "les" je metaforou pro narativní text, nejen text pohádek, ale jakýkoliv narativní text.

Proč zrovna dvě desetiletí? Právě před dvaceti lety totiž Umberto Eco publikoval - jak sám přiznává, poněkud nesměle - svůj první beletristický pokus, středověkou detektivku Jméno růže. Román jej okamžitě proslavil i mimo poměrně úzký rámec mediavelistů a literárních teoretiků, v nichž se do té doby pohyboval, a autorovi umožnil oslovovat čím dál širší publikum.

V uplynulých několika letech jsme se měli možnost seznámit s Ecovým rozsáhlým dílem i v českém překladu. První román Jméno růže vyšel poměrně záhy, na vydání jeho mnohem dřívější stěžejní kritické práce Otevřené dílo stále čekáme. Mezitím vyšly česky všechny autorovy romány, včetně posledního, americké přednášky, studie o masmédiích, metodický návod na psaní diplomové práce, studie o středověkém umění a nyní i delší kniha O zrcadlech a jiné eseje.

Umění a krása ve středověké estetice, ukazuje Eca z dalšího úhlu. Předchozí práce nám jej totiž představily coby sémiologa, respektive literárního kritika, zatímco v této knize potkáváme Eca-mediavelistu a estetika.

Proslulý italský spisovatel Umberto Eco (1932) právě vydal nový, pátý román: La Misteriosa fiamma della regina Loana – Romanzo illustrato (Bompiani 2004, 452 stran).

Co je to krása? Jak se názory na krásu měnily v průběhu věků? Jakými cestami se ubírala umělecká tvorba v minulosti a co bylo považováno za ideál krásy? , Co je to krása? Jak se názory na krásu měnily v průběhu věků? Jakými cestami se ubírala umělecká tvorba v minulosti a co bylo považováno za ideál krásy?

Umberto Eco je nejen význačným světovým sémiologem a estetikem, ale od dob Jména růže i celebritou krásné literatury.

Po jedenácti letech je tu opět Ecova esejistická juvenilie (1964) v překladu Zdeňka Frýborta. Recenzovat dílo tak známé, jako jsou Skeptikové a těšitelé, přináší některé výhody a mnohá omezení.

Jak se román chýlí ke konci, Yambo si začíná vybavoval některé klíčové okamžiky ze svého dětství – je to po několika stech stran konečně něco, co by se dalo označit za vyprávění.

Dostala se vám v posledním roce do rukou kniha Tajemný plamen královny Loany od Umberta Eca? Otevírali jste ji nervózně a chvatně

V knize se spojují Ekovy hluboké a mnohostranné znalosti s citlivou vnímavostí pro populární kulturu, což z ní (i díky skvělému překladu) společně s Dějinami krásy činí jedinečné dílo.

V historii západní kultury se často objevují sklony k enumerativnímu hromadění informací, ať už se jedná o seznamy svatých, výčty bájných zvířat či léčivých rostlin

Když se dnes v Čechách řekne „seznam“ či seznamy, většině lidí se vybaví buďto stále znovu skoro do omrzení diskutované soupisy spolupracovníků StB, anebo první český internetový vyhledávač (a vůbec nejzobrazovanější internetová stránka v Česku) Seznam.cz.

Městské divadlo v Brně brzy nabídne slavný známý Ecův román jako atraktivní podívanou. Prý to bude něco mezi mysteriózním dramatem, tajuplným gotickým thrillerem, napínavou historickou detektivkou, mystickým hororem a vzrušující výpravou do estetického myšlení středověku.

Umberto Eco publikoval nový román, který může být blízký českému publiku již svým názvem, Pražský hřbitov. O Praze ani o hřbitově v něm sice mnoho řeči není, ale stejně jako Jméno růže nebo Foucaultovo kyvadlo nabízí cestu za tajemstvím a dobrodružstvím.

Šestý román z pera Umberta Eca, který právě vychází v českém překladu, je velkým dílem o velké nenávisti, velkých předsudcích založených na slepé nevědomosti a především o cestě ke vzniku antisemitského falza, které významně ovlivnilo dějiny 20. století, Protokolů sionských mudrců.

Eco se v knize vrací ke svým oblíbeným románovým autorům a medituje o kategorii absolutna, o šumu a tichu nebo o živlu ohně. V narážce na globální oteplování Eco kapitolu uzavírá s tím, že zřejmě kráčíme vstříc smrti ohněm. Navzdory pesimistickému závěru ovšem publikace vyznívá díky autorově vynalézavosti a intelektuální hravosti povzbudivě a čtenáře může nabádat k tomu, že než ona smrt přijde, nebylo by marné si od Eka v mezičase ještě něco dalšího přečíst…

Před lety jsem jel v New Yorku s taxikářem obtížně rozluštitelného jména, který říkal, že je Pákistánec. Zeptal se mě, odkud jsem já, a já odpověděl, že z Itálie. Chtěl vědět, kolik nás je, a byl ohromen, že tak málo a že naším jazykem není angličtina.

Eco má jistě pravdu, že vymyšlené krajiny, o kterých píše, se staly „pravdivou součástí reality světa našich představ“ a mají velmi reálnou sílu, jsou obdařeny mocí nadchnout, snít, dojmout, chtít objevovat, modlit se, pomáhat druhým, ale i chorobně utíkat od reality, či ji naopak od základu měnit a ve jménu zcela nového budoucího světa ničit a vraždit. Čím více si to budeme uvědomovat, tím lépe.

Během staletí se svět zaplnil bájnými místy a zeměmi, v jejichž existenci lidé věřili a někdy v ně věříme dodnes. Kdysi mohly skutečně existovat, jako legendární Atlantida, nebo také ne, ale víra v ně byla skutečná: řada dobrodruhů se vydala hledat např. říši královny ze Sáby. To, co je na těchto přeludech skutečné, odkrývá ve své nové knize Dějiny legendárních zemí a míst Umberto Eco.

Umberto Eco připravil čtenářům překvapení: jeho nová kniha má výrazně menší rozsah a je přístupněji napsaná. Nejenže v ní autor promlouvá běžným jazykem, ale i osa příběhu je nekomplikovaná. Právě toto zjednodušení, zpovrchnění obsahu i formy má však hlubší smysl, protože má názorně odrážet dnešní stav médií i literatury. Nulté číslo je sice román, ale především je to dílo popisující současná média a roli, jakou v nich hrají nejrůznější konspirace.

Satira na poměry v novinových redakcích a na způsob, jakým média manipulují veřejným míněním, moderní traktát o dějinách druhé poloviny minulého století nebo milostný příběh. To všechno je nebývale útlý román Umberta Eca – otevřené dílo se vším všudy.

Ecovy malé výpravy časem, které kdysi pravidelně vycházely v časopise LʼEspresso, v rubrice pojmenované Poznámky na krabičkách od sirek. Výběr je autorův.

Obsáhlý soubor shromažďuje více než padesát článků a studií slavného sémiotika napsaných za téměř šedesát let. Nad zobecňujícím teoretickým bádáním postupně převládají publicistické glosy a komentáře ke konkrétním dílům a jevům.