Jmenuji se čínský koláček. Skládám se z mouky, cukru, vajec, oleje, vanilkového aroma, špetky soli, oloupaných mandlí a věštby. Nejprve mě uhněteme na tvrdé těsto a uválíme. Potom vykrojíme čtverce a doprostřed vložíme mandli a lísteček s přáním.

Zbystřil jsem zrak. Načež jsem prozřel, měl jsem jeden z nepojdivnějších fyziologických pocitů – a pravděpodobně i ontologických, ontologie bez fyziologie prý totiž nejspíš neexistuje – v celém mém dosavadním, nudném a afektovaném živoření...