Toho listopadového rána roku 1980 řekne manželka na chalupě panu Vodseďálkovi, že je třeba nasekat dříví, a tak pan Vodseďálek dopije kafe a jde. Otevře dveře dřevníku, vybere si pořádné smrkové poleno a bác ho, zasekne sekeru. A bác a bác. Jenomže poleno má suk a sekera v suku uvízne.

Ve filmu Bohdana Slámy Bába z ledu kárá hlavní hrdinka, sympatická a milá paní svého čtyřicetiletého syna. Podívej se na podpatky svojí ženy. Jsou ošlapaný. Koukej se dát dohromady a postarat se o rodinu. To jsi chlap?

Duben 2020, Saarbrücken. Žena je v angažmá v místním státním divadle, já pracuju přes počítač pro česká nakladatelství. Nikam se nemůže, sedím doma a kroutím už několikátý týden vyhořelosti.

Divadelní bar o půlnoci, dva muži u stolku v rohu. Jednomu je asi sedmadvacet, tmavý culík, vousy, sako, nadšené, dětsky naivní oči. Student. Proti němu muž kolem čtyřiceti, unavený, bledý, jakoby zaprášený obličej s vráskami kolem úst. Nebýt intelektuálských brýlí, vypadal by jako vyhořelý realitní makléř.

Možná se mi zdál už v té posteli v uzounkém otřískaném pokoji na studentské koleji nedaleko náměstí Jiřího z Poděbrad, pokoji širokém a bezpečném první láskou a samolibostí dvaceti let.

Je dopoledne, neděle devatenáctého března, v okně stojí jaro a usmívá se jako den nabídky k sňatku. V pomačkané ložnici to oproti tomu vypadá, jako by někdo ve filmu udělal střih „o deset let poté“.

Jednotlivé Špačkovy texty mají různý rozměr, od jednostránkových črt, zaměřujících se na takřka nepatrný okamžik v životě postav, až po rozsáhlejší studie zejména partnerských vztahů. Mnohoznačný titul povídkového souboru lze chápat jako výstižnou charakteristiku světa, který autor čtenářům předkládá.

Svět, který je ve Zmínkách a případcích vytvářen a prezentován, je především neuchopitelný a nestálý. Jako by se rozplýval pod rukama a pod básníkovým pohledem, každou chvílí se hrozil zhroutit. Přestože je charakterizován tím nejvšednějším (stromy, parkem, tramvají, pokoji a okny), jako by ani nebyl skutečný.