Ke vzdělání patří i vědění o tom, co bychom vědět neměli. Tomuto tématu se dosud věnovalo jen málo pozornosti. Pěstujeme předsudek, že na znalostech přece nemůže být nic špatného, a to podle hesla: čím více toho člověk ví, tím je lepší. Avšak už hříšný pád svědčí o něčem jiném: vědění může být i velmi trapné a se skutečným vzděláním neslučitelné.

Kniha na cestu, obsahující vše, čemu se říká vzdělání – takto ambiciózně charakterizoval německý profesor anglistiky a kulturní historik Dietrich Schwanitz svoji knihu Vzdělanost jako živý dialog s minulostí: vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti. Autor v knize konstatuje hlubokou krizi vzdělávacího systému a trochu troufale nabízí „nový čtenářský kánon, který je postaven na tom, co patří ke kulturnímu vědění také u našich sousedů“.

Schwanitzova kniha se ovšem přeci jen od všech ostatních v něčem liší: její autor, anglista a kulturní historik, svoje teze často dokládá na příkladech z krásné literatury, vypomáhá si argumentací z kulturní antropologie, aplikuje na muže civilizační teorii N. Eliase a široce se rozepisuje o bludných komunikačních kruzích v duchu konceptu dvojí vazby G. Batesona.