V Německu je Wladimir Kaminer jedním z nejoblíbenějších autorů krátké formy. Jeho poslední povídkový soubor Má kavkazská tchyně dává už podle přebalu knihy tušit, že hlavní hrdinkou bude velmi energická žena se svérázným náhledem na svět.

V létě roku 1990 se začalo po Moskvě šuškat: Honecker přijímá židy ze Sovětského svazu, aby odčinil to, že se ND R nikdy nepodílela na německých reparacích Izraeli. Podle oficiální východoněmecké propagandy žili všichni staří nacisté v Západním Německu. Ty spousty obchodníků, které létaly každý týden z Moskvy do Západního Berlína a zpět, aby prováděly své exportní a importní obchody, přinesly tuto zprávu do města. Rychle se to rozneslo a všichni o tom věděli – snad jen kromě Honeckera.

Ruské disko je soubor krátkých povídek nazvaný podle jedné z nich. Líčí „taková docela normálně šílená“ devadesátá léta v metropoli čerstvě sjednoceného Německa. Autor s vtipem, cynismem a ironií vypráví o své emigraci z rozpadajícího se Sovětského svazu do Berlína a posléze o běžném, avšak obvykle velice bizarním každodenním životě imigrantů, kteří přišli na Západ – ať už hledat štěstí, nebo tak jako sám Kaminer, z pouhé zvědavosti.

Kaminerova zatím poslední kniha povídek Karaoke se podobá předchozím devíti titulům jako vejce vejci. Tentokrát je to pět delších povídek o hudbě, ženách a práci.

Jméno Vladimir Kaminer doslova hýbe německou literární scénou. Původem Rus, který odešel v devadesátém roce „jen s lahví vodky“ z Moskvy do Berlína, bez znalosti němčiny nakonec tento jazyk ovládl tak dokonale, že se vyšvihl mezi nejúspěšnější německé autory.