Drobná a útlá knížka s podtitulem „pět povídek“ nabízí ve skutečnosti pět nijak zvlášť dějových próz spojených typem protagonisty – stárnoucího muže – a tématem, jímž je neuchopitelnost času. Nejen v titulní podunajské Kremži, ale také v Terstu, autorově rodišti a objektu celoživotního zájmu.
CM
Claudio Magris
Slavný italský esejista bere čtenáře na výpravu za tajemnými lodními postavami, na něž prý žárlí samotné moře. Vyřezávané sochy z lodních přídí líčí jako krajně nejednoznačné: jsou pro něj bohyněmi, nebezpečnými živly i svůdnými erotickými fetiši, přinášejícími často zkázu. Úvahy se tedy rozbíhají jako kruhy na vodní hladině, do všech stran a do velkých dálav.
Podtitul publikace s lapidárním názvem Terst zní Identita na hranici. Právě hraniční identita je nepochybně nápadným rysem přístavního města, které za své pokládali či pokládají Italové, Slovinci a Rakušané, a právě na ni se zaměřila dvojice navýsost povolaných autorů. V knize popisují dějinný proces, jímž se přístavní město proměnilo – zhruba řečeno – z několikanásobné výspy v několikanásobnou periferii.
Terstský komparatista a germanista Claudio Magris, nositel Ceny Franze Kafky, se ve své poslední knize obrací ke dvěma tématům: k násilí v dějinách a ke spolehlivosti příběhů, které se o násilí vyprávějí. V celku Magrisova díla nejde o intelektuálně nejnáročnější knihu, ale rozhodně o jednu z nejpůsobivějších.
Terstský spisovatel Claudio Magris považuje Prahu za své druhé rodné město. Jako čerstvý laureát Ceny Franze Kafky se podělil o své názory a dotkl se i některých významných témat, jimž se věnuje ve svém literárním bádání. Patří mezi ně například habsburský mýtus, pocit vykořenění, kultura diaspory a exilu, místa a krajiny jakožto základní prvky osobní identity.
Zdar Magrisova románu tkví nakonec v přesvědčivém konkrétním zobecnění témat.
Claudio Magris na jedné z prvních stránek svého jedinečného esejistického románu, ve kterém staví do vzájemného protikladu Dunaj jako symbol nadnárodní a kosmopolitní středoevropské kultury a Rýn zosobňující „mytického strážce čistoty rodu“, píše: „Už od dob Hérakleitových představuje řeka v pravém smyslu otázku identity.“
Magrisův útlý román Jiné moře je preludiem, jehož noty posléze mocněji a temněji zazní v románu Naslepo. Dostaneme se v něm sice na daleká a jiná moře, uvidíme jít hrdinu vstříc exotickým dobrodružstvím, ale tyto exkursy nejsou pravým těžištěm textu – tím je spíše hledání základních životních hodnot a toho, jak žít odlišně od ostatních, v minimalistické harmonii sám se sebou.
Proto jsem snad založil Hobart Town – kvůli pokroku, kvůli trestanecké osadě, kvůli okovům svým i všech ostatních? Iásón přinese na Kolchidu smrt a neštěstí, Argó zavede do velkých pekelných vod. Vzbouřit se, vzdorovat, povstat.
Nejen z rozsahu lze soudit, že románem Poslepu (2005) chtěl C. Magris říci něco velkého a důležitého.
Claudio Magris se zjevně rozhodl vytvořit portrét (či pomník?) evropské kultuře v její komplexnosti, a aby to bylo vůbec možné, musel opustit její pevninu a obrátit se k „sedmému kontinentu“ – moři. Moře umožňuje ztvárnit fascinaci a puzení evropských mužů, kteří již od mytických dob v dějinách vždy hleděli, směřovali a postupovali vpřed a dále, za další obzor.
Mottem nejnověji v češtině vydané eseje italského germanisty a spisovatele Claudia Magrise je anekdota, v níž si dva Židé snad kdesi ve východní Evropě povídají o svých plánech do budoucnosti, přičemž jeden z nich nahlas přemýšlí o tom, že...
„Střed leží na východě“, říká německý historik a slavista Karl Schlögel v titulu svého eseje věnovaného vztahu německého národa k fenoménu „střední Evropy“ (Die Mitte liegt ostwärts, 1986). Podobné motto si mohl vytknout před text své knihy Daleko odkud: Joseph Roth a východožidovská tradice Claudio Magris.
Od samého začátku jsme zataženi do víru vyprávění, slova se na nás valí velikou rychlostí, bezprostředně, se silným citovým nábojem. Právě city jsou základním stavebním kamenem celé povídky.
Jeden český recenzent napsal o knize italského vědce, germanisty, esejisty a prozaika, která vyšla po třiceti letech v českém překladu, že je to kniha skvostná. A měl pravdu. O to víc fascinující je fakt, že Magris napsal Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře mezi svým dvacátým a třiadvacátým rokem (1959-1962) jako diplomovou práci.
Magrisova nová sbírka esejů Utopie a rozčarování. Příběhy, naděje a iluze moderny čtenáře konfrontuje se širokým spektrem literárních a kulturních problémů: autor se pouští do analýzy Platonova zavržení básníků, konfliktu Sofoklovy Antigony mezi lidským a božským zákonem, komentuje zjevení Jana a zabývá se problémem svobodné vůle.
